Vinice se na trojských kopcích rozprostírají už celá staletí a historie té největší, která patří k usedlosti Salabka, sahá až do roku 1228. O vinohrad i sklípek se tu dnes stará Tomáš Osička − mladík z jižní Moravy, kterého do hlavního města přivedla zvědavost a láska.

Setkáváme se na prosluněné terase místního vinařství a ochutnáváme zbrusu nové degustační menu, které rodák z Velkých Bílovic pochopitelně napároval s vínem. "Dnes tak trochu oslavujeme," prozrazuje, zatímco rozlévá Chardonnay. "Nedávno jsme se zúčastnili prestižní soutěže vín v San Francisku a ze čtyř vzorků máme hned tři ocenění. Třeba tahle 'šardonka' získala stříbro," líčí 29letý Tomáš.

Útěk tradice

Osičků je ve Velkých Bílovicích víc než dost a většina z nich je známá tím, že se živí vinařským řemeslem. "I pro mě je dost těžké identifikovat jednotlivé větve, některé rodiny už dnes nejsou příbuzné. Nebýt přezdívek, tak se nepoznáme," směje se. Jeho nejznámějším jmenovcem je zřejmě Jaroslav Osička, který vyrábí takzvaná autentická vína ryze přírodního charakteru. "To je můj bývalý pan profesor ze střední vinařské školy ve Valticích. Příbuzní ale nejsme."

Rodina Tomáše Osičky vlastní ve Velkých Bílovicích vinařství Vinovit. Svou profesi měl tedy vždy tak trochu předurčenou, ačkoliv ho do ní nikdy nikdo nenutil. "Rodiče mi naopak radili, abych šel studovat něco jiného, že víno se doma naučím dělat vždycky. Ale já v tom vyrůstal, od čtrnácti jsem jezdil po vinici s traktorem a někdy více či méně pomáhal ve sklepě," vypráví. Vinařským směrem ho prý vedl především dědeček, který si přál, aby Tomáš zůstal u rodinného řemesla, vystudoval ho a on na něj tak mohl být pyšný. "To byla největší motivace, pak už nebylo co řešit."

Po škole se mladík zapojil do domácího byznysu, což nějakou dobu klapalo. Jenže jak už to bývá, po čase přišly mezigenerační spory. "Představoval jsem si, že na Moravě zůstanu. Ale začali jsme se s tátou trochu rozcházet v názorech, jak vlastně víno dělat. Nastal klasický střet filozofií. Já byl mladý a myslel jsem si, že všechno umím nejlíp, on se zase opíral o své zkušenosti," vzpomíná na dobu před čtyřmi lety, kdy se rozhodl Moravu opustit.

Toulky Prahou k vinobraní

S vidinou pauzy a nového prostředí velkoměsta nasedl v Břeclavi na vlak a vydal se do Prahy, což ale nebyla zas tak úplná náhoda. Do hlavního města totiž Tomáše přivedla především jeho přítelkyně, která zde už nějakou dobu žila. K vínu se však nedostal hned a tři čtvrtě roku střídal různé způsoby obživy, neboť prý rád zkouší nové věci. Jak poznamenává, kdyby uměl na kytaru, stál by dnes na Andělu a hrál. Po čase se mu začala rýsovat slibná kariéra v prodeji vysokozdvižných vozíků u společnosti Linde, ovšem ani zde nezakotvil.

"Odchod z téhle firmy byl pro mě těžký, ale v tu dobu jsem neviděl jinou variantu, jak dát věcem volnější průběh," pokračuje mladík. Usedlosti Salabka si poprvé všiml, když stál na rozhledně v nedaleké zoologické zahradě a v dálce spatřil altán uprostřed vinohradu. "To vypadá jako na Moravě, pomyslel jsem si a přemýšlel o tom, co je tady asi za dobrodruha. Připadalo mi to hrozně vtipné."

jarvis_599d940b498e42eec17ca1c4.jpeg
Tomáš Osička tvrdí, že trojský vinohrad má díky své poloze unikátní mikroklima.
Foto: Libor Fojtík

Když pak Tomášovi jeho bývalý mentor z vinařské školy Pavel Buriánek sdělil, že právě na Salabce hledají vinaře, a že by se tedy mohl vrátit k vínu, nejprve hodně váhal. "Z domova jsem odjel, abych si od vína odpočinul a vyčistil si hlavu. Tou dobou mě bavilo protloukat se životem…" Přesto si s majitelem Salabky Janem Tomáškem sjednal schůzku.

"Čekal jsem, že se tady bude víno dělat spíše na koleni někde v garáži, jak se to o Praze na Moravě traduje, a byl jsem překvapený, na jaké úrovni to tady je," popisuje první setkání s pražským vinohradem. Teď na něm chystá už třetí vinobraní a tráví zde většinu svého času, ačkoli jak sám říká − domeček tady v bečce zatím vytesaný nemá.

České víno jako výzva

"Když se to dozvěděl můj děda, byl v šoku a tři roky jsme spolu nemluvili. Táta to naštěstí nebral tak katastroficky, jinak už bych byl vyděděný," vypráví Tomáš o tom, jak se na Moravanovo angažmá na Salabce dívala jeho rodina. Dnes už je prý situace podstatně lepší.

Svou prací se Tomáš Osička snaží především změnit povědomí široké veřejnosti o schopnosti vyrobit dobré víno z hroznů vypěstovaných v Praze. Hospodaří tu na vinici o rozloze 4,5 hektaru, na které pěstuje celkem 15 odrůd vinné révy, což na tak malou část půdy není zrovna málo.

"Je běžné mít na hektaru asi čtyři tisíce keřů. My jich zde na hektaru pěstujeme dvakrát tolik a využíváme každý centimetr půdy." Víno tu samozřejmě dozrává o trochu později než na jihu republiky a má také o trochu vyšší kyselinku. "To ale vůbec nevnímám špatně, protože se snažíme vyrábět vína na delší trať, která v lahvích déle vydrží a kyselinku k tomu potřebují." Tomáš pak připomíná výrok známého sklepmistra Martina Nesvadby z Třebívlic, který tvrdí, že na Moravě umí dělat víno každý, vyrábět ho v Čechách je ale výzva. "A já jsem ji přijal," dodává.

V zahraničí oceněná vína z pražské Troji zrála v barikových sudech i nerezových tancích.

Na moravských stráních totiž dozrávají hrozny v závislosti na počasí asi o jeden až dva týdny dříve. Je to dáno i tím, že Čechy jsou v severnějším pásmu. Je proto potřeba opravdu podrobně sledovat vývoj vína, poměr kyselin a cukrů, přesně plánovat sběr a podobně. V minulosti měl Tomáš na pomoc také vinohradníka, ukázalo se však prý jako lepší, když se o práci ve vinohradu i sklepě stará jeden člověk. A když je potřeba, s prací v "terénu" pomohou brigádníci.

"Samozřejmě mám rezervy, ale vidím, že se všechno postupně zdokonaluje." O tom svědčí i skvělá umístění a získaná ocenění na mezinárodních soutěžích v Bruselu, Londýně, Vídni, na Slovensku a nyní i v San Francisku, kam putovala bílá a červená vína z Prahy, zrající v barikových sudech i nerezových tancích. Kromě toho vyrábí také sekt.

Trojské drahokamy

Na Salabce pracují pouze s hrozny vypěstovanými na vlastní vinici, každá lahev má své pořadové číslo, originální název a nese designovou etiketu s 15 diamanty. Ty symbolizují počet odrůd, tvarem připomínají hrozen a evokují pocit exkluzivity, protože žádný diamant nikdy není stejný. To platí i o víně a jeho ročnících.

S trojskými drahokamy se můžete setkat jen v místním sklípku, restauraci či v některém z vybraných podniků, kam část celkové produkce putuje. "Do vinoték a obchodů nedodáváme vůbec. Jsme mnohem raději, když lidi přijedou za vínem sem a my jim ho můžeme představit, jak se sluší a patří." Také je tu nejkratší cesta od výrobce ke spotřebiteli.

Vzápětí Tomáš Osička dostává svému slovu a představuje další dvě vína oceněná v Americe. "Tohle víno, to jsem celý já. Nekomplikované, ale zároveň hravé. Zkrátka Muškát moravský v Praze. Mým favoritem je ale Pinot Blanc z bariku. Je více komplikovaný, strukturovaný, s nádechem exotického ovoce, takový celovečerní film. Všechna naše ocenění a uznání jsou skvělá, protože potvrzují, že jdeme správným směrem. Nejdůležitější ale je a vždycky bude, aby víno lidem chutnalo. Je totiž od toho, aby se pilo," přibližuje svou životní filozofii. "Dědu to asi pořád mrzí, ale myslím si, že rodiče už můj způsob vzali. Byli se tu podívat, a i když se nedá říct, že by byli přímo nadšení, vnitřně mají určitě radost, že jsem zase zpět u vína. Jen by byli ještě radši, kdyby taková ocenění přišla za víno vyrobené doma."

Přestože svým přístupem k trojské vinici Tomáš Osička dokazuje, že z pražských hroznů lze získat víno špičkové kvality, konkurenceschopné nejen u nás, ale i v zahraničí, Mekkou vinařství pro něj ale navždy zůstanou Velké Bílovice. Tam se chce také jednou vrátit. "Dříve nebo později to tu bude muset někdo převzít. Dokud si ale budeme rozumět a bude mě to naplňovat, zůstanu tady."