Kdo intenzivně surfoval po sociál­ních sítích v době kolem 21. srpna, mohl být podobně jako já překvapen množstvím příspěvků k výročí vpádu "bratrských vojsk" do Československa v roce 1968. Zájem o tu starou bolestnou historii by se ještě dal předpokládat u frustrované generace mých rodičů; nanejvýš pak u generace jejich dětí, tedy u generace mojí, která dějinnou nespravedlnost Srpna lehce a zcela přirozeně přejímala. Identifikace s tímto národním traumatem byla totiž jedním z mála způsobů, jak alespoň uvidět svobodné východisko z normalizační mlhy, jež po Srpnu tak rychle a snadno zapadlo a dusilo se v nás až do listopadu 1989. Emigrovat, nebo konečně přivést svobodu domů?

Obrovský zájem nejmladší generace o události roku 1968 a jejich souvislosti ale už tak samozřejmý a pochopitelný není, a tak jsou namístě dvě podstatné otázky. Čím to je? Čím ty nejmladší tak fascinuje? A není nakonec právě srpen 68 jediným národním mýtem, který skutečně funguje; totiž mýtem v dávném dobrém smyslu slova: tedy událostí, z níž se rozvíjí vyprávění, jež se předává z generace na generaci, vyprávění, jež spojuje, které vytváří společný patos (naladění) i étos (postoj mířící k činu) společnosti?