Modrotisk se může dostat na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. V Česku se mu věnují už jen dvě dílny

Na zahrádce malebné chaloupky v Olešnici na Blanensku je ve dvě hodiny odpoledne zatím klid. "Pojďte dál, máme ještě hodinku, než se začnou scházet turisté," vítá nás Jiří Danzinger mladší v tmavěmodré košili s typicky bílým vzorem. Otevírá dveře do obchůdku plného modrých věcí a dále do nejstarší modrotiskové dílny v Česku.

Unikátní metoda takzvaného negativního tisknutí má v Česku dlouhou tradici. Funguje podobně jako malování kraslic voskem. Nejdříve se na bílé plátno natiskne vzor speciální tiskařskou směsí, takzvanou rezervou, složenou převážně z kaolinu a arabské gumy, a poté se ve velkých kádích barví na modro v barvě indigo. "Tiskařská rezerva se pak vypere v octové vodě a zůstane jen čistě bílý vzor," vysvětluje Danzinger.

Jeho rodina provozuje modrotiskovou dílnu v Olešnici už od roku 1849 a rodinné tajemství výroby tiskařské rezervy i barvení si předávají z generace na generaci.

Dílnu převzal Jiří Danzinger mladší po svém otci. Ten v současnosti už nebarví, ale provádí turisty na předem objednaných expedicích nebo pravidelných exkurzích, které se konají vždy v úterý a ve čtvrtek odpoledne. "Není třeba se na ně objednávat, takže nikdy dopředu nevíme, kolik zájemců přijde. Někdy jsou čtyři, ale v sezoně dorazí i čtyřicet lidí," popisuje Danzinger. V dílně se přitom kromě provádění návštěvníků musí každý den také pracovat, aby se stíhaly odbavit objednávky.