Systém výběru daní od fyzických osob je nepřehledný a složitý, stát nemá šanci zjistit, kolik vlastně vybere, a finanční úřady nedodržují zákony. To, k čemu došel ve zprávě Nejvyšší kontrolní úřad, ví i bez důkladné analýzy každý, kdo měl co do činění s finančním úřadem. Z placení daní se v Česku stalo dobrodružství s nejasným koncem.

Zákon o dani z příjmů je nejčastěji inovovaným zákonem v zemi. Politici u každé změny sice tvrdí, že jde o "zjednodušení" a "vylepšení" − pro podnikatele, matky, rodiče, děti, vlastníky čehokoliv či třeba nejméně vydělávající. Ve skutečnosti pouze zaplevelují systém tak, že se v něm nevyznají ani odborníci, ať už dávají dohromady daně pro velké firmy nebo pro živnostníky. Jen letošní daňový balíček zahrnuje 204 bodů změn a 22 bodů přechodných ustanovení. Výhodná "zjednodušená" paušální daň nalákala jen 155 podnikatelů, protože v praxi nic jednoduchého nepřinesla.

Pokud se chce kdokoliv, kdo platí daně, ujistit o tom, že je platí správně, a zajde si pro radu na finanční úřad, pomoci se nedočká. Pracovníci jednoho finančního úřadu jsou s to poskytnout několik výkladů zákona, přičemž každý z nich vede k jinému způsobu zdanění. Dělají to beztrestně − závazný výklad finančního úřadu dodnes neexistuje, přestože se o jeho zavedení mluví od roku 2005. Nelze se divit, že i každý účetní, který zpracovává podnikatelům a firmám účetnictví, má na "věc" jiný pohled. A jinak i vypočte daně z toho samého podnikání. Psychologický dopad je jasný: podnikatel má pocit, že je permanentním podezřelým, a politické výroky na téma paraziti a zloději na náladě nepřidají. Vedlejším efektem pak je, že chyby finančního úřadu jsou v pořádku, chyba podnikatele je naopak likvidační. Případnou pokutu za nesprávný postup po letech soudů zaplatí stát. Úředník, který mnohdy zvolil naprosto svévolný výklad zákona oproti tomu žádnou odpovědnost nemá. Je nad zákonem, vždy nevinný, nepostižitelný.

Elektronická komunikace, která například ve Skandinávii či Estonsku udělala ze státních úřadů přívětivé místo, v Česku funguje naprosto opačně. Systém EPO − elektronická podání − sice obsahuje průvodce i možnost opravy chyb. Pro běžného uživatele, tedy pro podnikatele, který denně nezkoumá všechny změny, které legislativci produkují rekordním tempem, je ale extrémně složitý. Navíc ani po odeslání formuláře "bez chyby" nemá podnikatel jistotu, že chybu skutečně neudělal. Pokud má štěstí na finanční úřad, může se − po několika týdnech celodenní komunikace s úřady a hledání chyby − nakonec dobrat ke správnému výsledku. Pokud ale úředník nemá čas nebo chuť, dostane pokutu. Zákon to sice neumožňuje, ale jak dokázal NKÚ, úřady tuto možnost asi z lenosti či zahlcenosti využívají. A vůbec nevadí, že chyba není ve vypočtené dani, ale třeba ve špatné kolonce formuláře, do které podnikatel (a někdy i jeho účetní) dezorientovaný nekonečným množstvím tabulek, sloupců a zkratek, údaj vyplnil. Slova finančního úředníka "my tady s tím nic neuděláme, to dělají v Pardubicích" potvrzují beznaděj těch, kteří by na výběr daní bez jakýchkoliv emocí a s plnou vahou své odbornosti měli dohlížet.

Konfrontační přístup finančních úřadů vede ke stále většímu množství soudních sporů. A s nimi i rozsudků v neprospěch finanční správy. To výběr daní značně prodražuje (náklady na soudy, povinnost vracet špatně vybrané daně i s pokutou…), ale také vede k ještě větší snaze úřadů vybrat peníze za každou cenu, bez ohledu na "ducha zákona". Skoro to vypadá, že i finanční úředník má plán výběru daní, a pokud jej nesplní, nedostane prémie. Co bude potom, tedy třeba jestli zlikvidoval dobrou firmu a jestli stát bude po letech soudů vracet peníze, nikoho nezajímá.

Kombinace permanentní snahy politiků zaujmout voliče dalším daňovým zvýhodněním, paranoidního tažení finanční správy proti všem a neschopnosti státu udělat jakýkoliv elektronický systém tak, aby fungoval, natož aby byl přívětivý k uživatelům (o ceně nemluvě), vytváří extrémně nestabilní a nepřátelské prostředí. Dostáváme se do situace, že nikdo přesně neví, kolik kdo má na daních platit. Nejen podnikatelé a firmy. Kolik má ale vybrat, neví ani ministerstvo financí, které musí na základě odhadů, jež ani vzdáleně neodpovídají skutečnosti, posléze "vymyslet" ten správný rozpočet. Daňový systém by potřeboval brzdu. Čím dřív, tím lépe.