Na obraze Zasedání začal moskevský malíř Vsevolod Alexandrov pracovat krátce poté, co se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Chtěl tak vyjádřit pocit bezmoci, který cítil on i značná část jeho generačních souputníků. Invaze znamenala pro sovětskou inteligenci konec nadějí na reformu socialismu a sovětskému režimu odcizila liberálněji smýšlející občany.

Požehnání od papeže

"Manžel se inspirací pro obraz nijak netajil. Říkal, že to je metafora toho, jak se někde rozhoduje o osudu lidí bez nich samotných. A to zasedání pořád trvá, dodával vždy," vzpomíná vdova po malíři, který zemřel před sedmi lety, Katrina Alexandrovová. "Jedna výtvarná kritička tvrdila, že to je souboj temných a světlých sil. Muž jenom mávnul rukou a řekl, že na podobná zasedání nikdo ze světlých sil nechodí," říká Alexandrovová, která je sama malířkou.

Trauma z invaze podle ní přetrvávalo až do začátku perestrojky. "Všichni naši přátelé chovali velké sympatie k Čechům. I když nikdo z nás v Československu nikdy nebyl − nemohli jsme cestovat. Ani před okupací, ani po ní," vysvětluje Katrina Alexandrovová.

Výtvarník sám to neměl jednoduché, odmítal totiž socialistický realismus. I výtvarnou školu raději vystudoval v estonském Tallinnu, kde ideologický dohled nebyl tak přísný. Vystavovat nemohl až do poloviny sedmdesátých let. Tehdy se začal účastnit výstav pořádaných v legendární moskevské galerii na Malé gruzínské ulici, okolo které se shromažďovali výtvarníci, jimž se začalo říkat nonkonformisté.

Na svoji autorskou výstavu v Sovětském svazu Alexandrov čekal marně, ale počátkem osmdesátých let ho objevili polští kurátoři a uspořádali mu několik expozic včetně jedné ve varšavském kostele Božího milosrdenství. Tam vystavil obraz Madonna Misericordia, což mu v roce 1991 vyneslo audienci u papeže Jana Pavla II.

Rozměrný obraz Zasedání se ovšem svobodnějších časů nedočkal. V sedmdesátých letech vzal zasvé, stejně jako Alexandrovův ateliér. Spolu s několika sousedními domy byl stržen buldozerem. Úřady vysvětlovaly, že potřebovaly uvolnit pozemek, ale mezi výtvarníky panovalo přesvědčení, že zasáhla KGB kvůli tomu, že za výtvarníky začaly chodit návštěvy a ateliér se stával nežádoucím diskusním kroužkem.

Tanky jedou po Praze

Asi nejznámějším případem umělecké reflexe okupace Československa v ruské kultuře je báseň bouřliváka Jevgenije Jevtušenka. Básník byl jakýmsi sovětským vývozním zbožím, jež mělo dokazovat, jaká v Sovětském svazu panuje tvůrčí svoboda. Trávil tehdy dovolenou na Krymu v letovisku Koktěbel ve společnosti spisovatele Vasilije Aksjonova. "Naše tanky, které vjížděly do Prahy, jako by svými pásy rachtaly po mé páteři. Stud a hanba mě zbavily pudu sebezáchovy a já napsal Brežněvovi protestní telegram," popsal Jevtušenko později ve svých pamětech vydaných až po rozpadu Sovětského svazu.

Vasilij Aksjonov barvitě popsal ráno, kdy se dozvěděli o vstupu vojsk do Československa: "Tři dny nepřetržitě lilo, což vyplavilo záchody a celý Koktěbel zalévaly splašky. Všechno to někam teklo a ve vzduchu visel nějaký hnus. Vydali jsme se s Jevtušenkem ven a začali chlastat. Nálada byla mizerná. Jevtušenko šel poslat telegram Brežněvovi. Telegrafistky se nejdříve polekaly, ale on odeslal telegram s takovým zdvořilým textem: Vážený Leonide Iljiči, považuji to za velkou chybu, neprospěje to věci socialismu… Já jsem byl naprosto nepříčetný a řval jsem: Co těm hajzlům píšeš telegramy? Pověsit je za nohy na kandelábry! A to ne v tichosti, ale nahlas, se vší parádou!"

Samotného Aksjonova v pozdějších letech přestala nakladatelství tisknout, vystoupil ze Svazu spisovatelů a v roce 1980 emigroval do Spojených států. Jevgeniji Jevtušenkovi jeho telegram prošel. Sice nesměl hrát v jednom filmu, ale již následující rok byl zpět v přízni Kremlu a dostal státní vyznamenání.

Jeho pověst buřiče byla posílena básní Tanky jedou po Praze, která se lavinovitě šířila samizdatem. V českém překladu vyšla v roce 2011 v záslužném sborníku Invaze 1968. Ruský pohled.

Tanky se valí Prahou

a v krvi rozbřesk raší.

Tanky se valí Pravdou,

nikoli však tou naší.

Co zmůžu v příštím ději?

Jak hoblíky, jak šráky

jdou tanky po naději,

a jsou to − naše tanky.

Já (ještě dřív než pojdu,

naději v sobě zmarním)

k potomkům svého rodu

promluvím zbožným přáním.

Ať nade mnou jen srdcem

napíšou stroze, naze:

"Byl ruský básník. Zdrcen

ruskými tanky v Praze."

Konec nadějí

Jevgenij Jevtušenko vyjádřil pocit mnohých sovětských intelektuálů, že se mohou vzdát naděje na pokračování chruščovské "oblevy", naopak začne mrznout. "Osmašedesátý představuje krach posledních iluzí a nadějí," napsal ve svých pamětech literární kritik Alexej Kondratovič, který během invaze pracoval jako zástupce šéfredaktora literárního časopisu Novyj mir.

Kondratovič se o tom velmi rychle přesvědčil na vlastní kůži. Časopis, ve kterém vyšel například Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, byl dlouho trnem v oku stranickým konzervativcům. Po prudkých útocích byl šéfredaktor časopisu Alexandr Tvardovskij v únoru 1970 donucen rezignovat a redakce byla doslova rozprášena. Šéf KGB Jurij Andropov poslal členům ÚV komunistické strany rozsáhlou zprávu o Tvardovského názorech. Spisovatel pod tlakem dostal infarkt, kvůli kterému ochrnul a nemohl mluvit. V prosinci 1971 zemřel.

Jenže útlak měl za následek i odcizení značné části inteligence, která přestala věřit v myšlenku komunismu. "Pražské jaro a následné tažení proti disidentům způsobily odklon od sovětského zřízení. Psychologicky, v duchovní rovině lidé dospěli k závěru, že je konec, že k tomuto zřízení už vnitřně nepatří. Tím se také vysvětluje, proč proces reforem postupoval za Gorbačova tak rychle," myslí si Vladimir Lukin, který kvůli nesouhlasu s okupací přišel o práci v časopise Otázky míru a socialismu.