Na konci července schválila vláda první ucelenou koncepci boje proti suchu. Profesor Miroslav Trnka z brněnského Ústavu výzkumu globální změny byl jedním z přispěvatelů do dokumentu, přesto k němu má několik podstatných výhrad. Obsahuje podle něho rozpory, nezdůrazňuje vliv změny klimatu, zapomíná na úbytek přírody a zemědělské půdy a chybí v něm konkrétnější návrhy, jak z blížícího se průšvihu ven.

"Zemědělci nepěstují kukuřici a řepku proto, aby drancovali krajinu, ale protože je prodají. A tady se například nabízí možnost využití bioplynových stanic, pokud by dokázaly využít biomasu nejen z kukuřice, jejíž pěstování půdu ničí, ale i z vojtěšky nebo jetelovin, které jí naopak prospívají," říká.

HN: Jaké jsou vaše hlavní připomínky ke koncepci?

V textu nejsou přehledně zdůrazněny dva hlavní trendy, jak by ve strategii tohoto typu měly být. Jeden zásadní je způsobený změnou klimatu, která vodní bilanci zhoršuje v náš neprospěch. Doposud jsme to úspěšně kompenzovali tím, že se naše spotřeba vody od devadesátých let o polovinu snížila. Udržujeme si tak dobrou zabezpečenost zdroji, i když jsme nevybudovali nové a navzdory tomu, že se nám mění klima, které zhoršuje dostupnost vody v krajině. Nicméně i tak už někde zdroje přestávají stačit. Kdyby spotřeba vody zůstala na úrovni z osmdesátých let, měli bychom v některých oblastech se zásobováním vodou vážný problém už nyní.

Miroslav Trnka (42)

◼ Vědecký pracovník Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a profesor Mendelovy univerzity v Brně. Koordinátor informačních webů www.intersucho.cz a www.klimatickazmena.cz.

◼ Vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně, následně i Právnickou fakultu Masarykovy univerzity.

◼ Od roku 2010 je vědeckým pracovníkem brněnského Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, od roku 2014 vedoucím výzkumné sekce klimatických analýz a modelování.

◼ V roce 2014 byl jmenován profesorem v Ústavu agrosystémů a bioklimatologie na Mendelově univerzitě v Brně. V roce 2014 obdržel medaili J. G. Mendela za zásluhy na vědeckém výzkumu a spolupráci.

HN: Ona tam ta fakta jsou, ale čtenář si je musí spojit sám.

Přesně. Přitom je to klíčová věc pro další úvahy. Druhá důležitá věc je, že se v textu hodně mluví o zhoršení retenční schopnosti půdy, ale zmiňována je stále zemědělská půda, které je 53 procent, a lesnická, které je 34 procent. Co se ale v materiálu neobjevuje, je, že v posledních desetiletích se výrazně zvýšila zastavěná plocha, a ta nemá retenci vůbec žádnou, navíc bylo zabráno velké množství zemědělské půdy. Takže ačkoliv zemědělství skutečně postupným zhoršováním kvality půdy negativně ovlivňuje vodní bilanci, stejně tak jsou na vině obyvatelé měst. Není to jen problém volné krajiny.

HN: Jsou k dispozici čísla, kolik zastavěné plochy za deset, dvacet či třicet let přibylo?

Zhruba hektar denně, možná i více, takže to lze spočítat.

HN: To by znamenalo nějakých 3600 hektarů za deset let.

Jsou to plochy uvnitř měst a okolo nich, nákupní centra, developerské projekty.

V koncepci je přitom pěkně uveden jak negativní vývoj vláhové bilance, tak snížení retenční schopnosti půdy. Nám se ovšem nijak zásadně nezměnil odtok vody z území. V jednom odstavci je, že krajina vysychá a mění se její teplota, a hned v dalším stojí, že když vezmeme posledních padesát let, zjišťujeme, že odtok stagnoval, nebo dokonce mírně narůstal v ročním souhrnu. To naznačuje, že zemědělství ani zastavování krajiny možná nejsou tím primárním faktorem, ale že zvyšování četností epizod sucha je spíš dáno měnícím se charakterem klimatu.

Měli bychom mít stále na paměti, že jsou to ty zásadní trendy, což text koncepce obsahuje, ale příliš neodráží. Mělo by to být lépe propojeno a vyargumentováno. Na druhou stranu, jde o první dokument na vládní a celonárodní úrovni, který definuje problém sucha a možná řešení, takže nemůže být dokonalý.

HN: Jinak řečeno, hodně se zabýváme naším rybníčkem, přitom to hlavní je nad námi − změna klimatu.

Ano, a to musíme řešit menším vypouštěním skleníkových plynů. Vliv našeho hospodaření v krajině je samozřejmě významný, to nepopírám, ale pokud chceme najít trvale udržitelný model, nesmíme opomíjet vnější vlivy, jako jsou emise skleníkových plynů. Hlavními emitenty jsou průmysl a energetika. Přeneseno: hlavními viníky sucha nejsou obyvatelé venkova a zemědělci, ale obyvatelé měst. My emitujeme daleko větší množství emisí než ti venkované. Takže je nejen třeba chtít po hospodářích v krajině, aby zadržovali vodu či zamezili erozi půdy, ale také soustředit se na to, abychom vypouštěli méně skleníkových plynů. Sucho totiž postihuje všechny.

HN: Ohledně eroze půdy navrhuje koncepce postupné omezování pěstování energetických plodin, zejména řepky a kukuřice, soumrak bioplynek. S tím souhlasíte?

Pro zvyšování organické hmoty v půdě je klíčová funkce krmiv, například vojtěšky, jetelovin a dalších pícnin, na orné půdě, zlepšují totiž její kvalitu. Ale protože dobytek už skoro nemáme, logicky se nepěstují, není pro ně odbyt. Optimální je přitom mít zhruba jednu krávu na hektar. Ta jednak vyprodukuje dostatek hnoje pro udržení organické hmoty v půdě a současně jí musíme zajistit krmivo právě pícninami, takže pak je pestřejší krajina, dobrý koloběh živin i kvalita půdy. Jenže kvůli tlakům na zvýšenou efektivitu se šlo cestou vysoké dojivosti, přičemž odbyt mléka zůstává víceméně stejný.

Pokud ale chceme v krajině rozumně hospodařit, musíme na pole zlepšující plodiny dostat. Jenže jak, když pro ně není odbyt? Oni zemědělci nepěstují kukuřici a řepku proto, aby drancovali krajinu, ale protože je prodají. Protože na živočišné výrobě měli velké ztráty, z velké části ji logicky opustili a teď jen bojují za uchování toho mála, co zbylo. A tady se právě nabízí možnost využití bioplynových stanic, které by mohly problém zčásti vyřešit, pokud by dokázaly využít biomasu nejen z kukuřice, ale i z vojtěšky nebo jetelovin.

HN: To zní převratně.

Nevím, jestli je to revoluční, dnešní bioplynky na to nebyly konstruovány a je otázkou, zda je ta úvaha reálná. Nicméně uvažujme systémově. Nejdřív jsme bioplynky podporovali, ale zjistili jsme, že to má i negativní důsledky, tak je nyní zase chceme rušit. Než zrušit něco, co může být zajímavým udržitelným zdrojem energie a stabilizačním faktorem pro hospodaření, řešme, zda by nebylo možné podpořit změnu technologie. Stát může v nějaké lhůtě spojit podporu bioplynkám s tím, že přizpůsobí svoji technologii a budou využívat určité procento pícnin s dohledem, aby to tak bylo.

HN: Tohle není v koncepci zmíněné vůbec.

Nemáme dobrou strukturu plodin, ale tu nemáme proto, že na ně nemáme odbyt. Kdyby zemědělci mohli prodat pícniny, tak je pěstují. Vadí mi, že pořád hledáme viníky nebo hledáme jednoduchá řešení a nehledáme ta, která jsou třeba reálná.

HN: Jak se díváte na plány ohledně vody, když sám ministr Brabec přiznává, že její zdražení je v době sucha neproveditelné?

V první řadě musíme udělat vše pro to, aby tato situace nenastala. Na naše území přichází v souhrnu vody dostatek, jen čím dál tím nepravidelněji. Kdybychom se ale ke katastrofickému nedostatku vody v některém regionu dostali, tak mi to, co je koncepcí navrženo, přijde jako naprosto legitimní úvaha. V rámci nějakého krizového řízení bychom o tom měli minimálně uvažovat. Jak jinak to řešit? Když je sucho, spotřeba vody v domácnostech paradoxně roste, lidé si dělají zásoby. Mělo by logiku stanovit nějaký rozumný limit spotřeby domácnosti, a kdo by se dostal nad něj, musel by si připlatit. Prostě připustit si, že v době obecného nedostatku vody je její plýtvání luxusem, za který se platí. A současně to společnosti vysvětlit.

HN: Nejdříve se ale provoz vodáren musí vrátit aspoň do obecních rukou, které navíc ještě musí být ochotné stát poslechnout. Plus by podobně jako v Izraeli musely být zavedeny systémy schopné on-line identifikovat nadměrný odběr.

Ano, ale to je záležitost státu, kam směřovat. Pokud se společnost shodne na tom, že je voda strategická komodita a nebylo správné se části kontroly zbavit, pak může přijít pozvolný proces znovunabývání kontroly, třeba směrovaný i do regionů, kde víme, že je problém. Vlastnictví vodárenské sítě ale není v mimořádné situaci podstatné. A debatu nad mimořádným řešením pro mimořádné situace bych čekal. Nemusí to být ani digitální měřáky, můžeme použít jednoduchý internetový formulář, kam vyplníme spotřebu vody, třeba každý týden namísto jednou ročně, jak to děláme často už i nyní.

HN: A co říkáte na obnovení propojení vodárenských sítí, aby bohatší pomáhali chudším?

To propojení na řadě míst existuje. Je to často výhodnější než stavět nové zdroje. Stinná stránka takového řešení ale je, že když dojde voda v takto propojené síti, dojde všem a víceméně naráz. Je potřeba dostatečně zodpovědně zvažovat kapacitu zdrojů a možnosti celé té sítě.

Klíčová je také důsledná ochrana existujících zdrojů, abychom neohrožovali to, co už máme, novými investičními záměry. V poslední době se objevily zprávy o úvaze rozšířit těžbu štěrkopísků v Bzenci v blízkosti vodního zdroje, který využívají desítky tisíc lidí. Podobně jsou studny obcí na Liberecku ohrožené těžbou uhlí na polské straně. Posuzujme tyto záměry pečlivě a podle mého názoru musí mít ochrana vodních zdrojů nejvyšší prioritu. Když o takové zdroje přijdeme, budeme je jen velmi obtížně nahrazovat.

HN: Zdá se, že hotovou koncepci je třeba dále výrazně vylepšovat.

To, co jsem vypíchl, jsou věci, které by stálo za to dotáhnout, jinak ale zaplať pánbůh, že koncepce vznikla a že se máme o čem bavit. Je to skutečně velký posun.