Berlín je město, kde si můžete dát načas." Pro obyvatele České republiky možná trochu paradoxní názor, pokud jej ale pronese hudebnice, která se do německé metropole přestěhovala z hlučného New Yorku, najednou dává větší smysl.

Elektronická hudebnice a experimentátorka Laurel Halo, jejíž svěží elektronický set mohli čeští fanoušci vidět třeba v pražském klubu Neone, žije v Berlíně třetím rokem. Kdo by ale čekal, že naskočí na vlnu největšího německého trendu a začne hrát čisté techno, mýlil by se − Laurel Halo právě vydala svoji třetí desku Dust, která je oproti předchozí, čistě taneční nahrávce Chance of Rain téměř popová.

Laurel Halo začala znovu zpívat, celkově svoji hudbu odlehčila a dala jí melodická křídla. Hlavní motiv této muziky, tedy neustálá a přirozeně plynoucí změna, ale nezmizel.

Když Halo vydala své debutové album Quarantine, i cizí lidé se jí při koncertech ptali, jestli je v pořádku. Tak byla deska − plná chaotických vokálů a paranoidních futuristických beatů − neuchopitelná a zneklidňující. Při komponování novinky Dust se tedy hudebnice rozhodla, že se podobným otázkám tentokrát vyhne. Nahrávka je prý stejně terapeutická jako někdejší debut, Halo si ale při léčbě vlastní hudbou chtěla také užít trochu legrace.

Už při prvním poslechu alba je jasné, že se záměr podařil. Halo na desce sampluje smích kamarádek i vyzvánění telefonu, chladné syntetické rytmy často nahrazuje teplým zvukem perkusivních nástrojů a překvapivě často do výsledného mixu zařazuje i jazzové dechy.

Halo nezůstává na místě − album se neustále žene kupředu a jednotlivé skladby nutí k opakovanému poslechu. Jedině při něm člověk dokáže dešifrovat všechny nuance a pečlivě umístěné mikrosamply, které zazní jednou a už se znovu neobjeví.

Překvapivě zásadní jsou i texty, přestože Laurel Halo posluchači neulehčuje jejich vnímání. Skladby se pohybují mimo tradičně vykolíkovaný prostor slok a refrénů, jednotlivá slova tak spíš povlávají v prostoru. Když už je ale člověk chytne, zjistí, že odkazují třeba na autora konkrétní poezie Harolda de Campose nebo na starořeckou básnířku Sapfó.

Laurel Halo ale není odtržená od reality, naopak. Jedním z jejích největších a nejstálejších témat je pozice ženy v kontextu taneční hudby.

Album

Laurel Halo
Dust
Hyperdub 2017

Sama často mluví o tom, že pro ni coby teenagerku bylo obtížné jít do obchodu s deskami, aniž by ji prodavači nezesměšňovali coby neznalou malou holku. To samé prý zažívala, když se rozhodla stát aktivní hudebnicí a stoupnout si za pult jako DJ.

V rozhovoru pro magazín The Fader to říká jasně: "Když hraju na party, cítím, jako bych se dostala mimo svoji vlastní hlavu. Jakmile ale skončím, hned jsem zpátky na zemi, protože se často najdou cizí lidé, kteří mě objímají nebo na mě sahají jenom proto, že jsem žena. Je těžké hrát dvě hodiny a hned potom uklidňovat nějakého blbečka, který netuší, co je osobní prostor," uvedla.

Ve světle této situace je Dust deskou osvobozující a inspirativní − tisícům mladých žen ukáže, že být ženou v maskulinním prostředí elektronické hudby je sice těžké, pokud ale k sobě budete upřímné a najdete dost sebevědomí i síly bojovat s nepřátelsky nastaveným prostředím, můžete patřit k nejlepším. Laurel Halo albem Dust dokazuje, že už k nim patří.

Související