Žánr deníkové literatury jako by sváděl k sebestřednosti či ješitnosti. Je rozdíl vtělit svou osobnost do příběhu fiktivních postav, nebo učinit ze sebe a nejbližšího okolí ústřední téma. Četné slavné deníky jsou někdy až překvapujícím soupisem ublížených povzdechů či výpadů vůči druhým. Obojího se vrchovatě dostalo čtenářům výboru z deníku Pavla Juráčka, který před dekádou připravil filmový historik Jan Lukeš. Zároveň bylo zřejmé, že se jedná o unikátní literární dílo a bezohlednou pitvu jdoucí příliš často rovnou k morku věci.

Díky nakladatelství Torst si ale teprve nyní můžeme udělat představu, jak rozsáhlým projektem Juráčkovy deníky byly. Připraveno je pět svazků a dosud známý díl se zhruba kryje pouze s třetím z nich.

První, Torstem nyní vydaný tisícistránkový svazek zachycuje spisovatelova studijní léta, rozhraní mezi střední a vysokou školou. Jistěže materiál působí nevyzrále, naivně a namyšleně. Zachycuje ale cenné formování a tříbení Juráčkova uvažování, odhaluje mnohé kořeny jeho osobnosti. Na gymnazistu vykazuje velký rozhled i citlivost. Udivuje cílevědomostí a stanovováním si vysokých cílů.

Později byl Juráček takřka utajeným scenáristou tak rozdílných filmů jako Ikarie XB-1 či Sedmikrásky. Sám natočil jen dva celovečerní snímky, Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata. Deníky ovšem prozrazují, že coby student chtěl být, jak už k tomu věku patří, hlavně básníkem. Také byl vášnivým leteckým modelářem, nočním tulákem a zuřivým čtenářem knih. Líbil se dívkám a sám se pokoušel zorientovat ve svých nárocích ohledně opačného pohlaví.

Co mu zůstalo, byla touha uniknout z konformity. Ta patrně představovala i jeden z důvodů ostražitosti vůči komunistické ideologii − praxe odhalovala kult průměrných a potírání odlišnosti. Juráček komunismus již na střední škole označuje za "slepé choromyslné dítě, které přišlo na svět náhodou" a hrozí pohltit svět. Zároveň je pozoruhodné, jak málo se mu k tělu dostala doba nejhlubšího stalinismu − těžiště textů leží v letech 1952 až 1954.

Kniha

Pavel Juráček
Deník I. 1948–1956
2017, Nakladatelství Torst, sestavila Marie Kratochvílová, 1023 stran, 599 korun

Přesto by valná většina zápisků mohla vzniknout i o třicet let později. Mysl dospívajícího trápila zdrženlivost děvčat a klopotnost vlastní poezie spíše než všeobecný politický útisk. Ten se plněji projeví až v pozdějším, profesním životě.

Psal si budoucí uznávaný filmař deník pro sebe? Určitě byl pro něj záznamem pro budoucnost i zrcadlem. Někdy dokonce i komunikačním nástrojem, když deník nechal přečíst své dívce jako důkaz nejvyššího sdílení intimity. A v citátu použitém na deskách knižního vydání Juráček dokonce vyslovuje vizi, že jednou jeho deníky vyjdou jako soubor tlustých knih. Zápisky neničil a nepřepisoval, používal je ale jako komunikaci se svým mladším Já − na okraji záznamů nacházíme pozdější, po letech psané škodolibé komentáře. Zdá se, že pro Juráčka byl deník extenzí vlastního Já.

Zároveň s prvním dílem Deníku vychází sebraná Juráčkova publicistická tvorba ve svazku Ze života tajtrlíků. S pomocí rukopisné pozůstalosti ho sestavil a komentáři doplnil Pavel Hájek. Začíná drobnými reportážemi, které Juráček psal jako adept žurnalistiky pro vesnické noviny. Články ukazují schopnost živého jazyka a zpočátku vliv Karla Čapka.

Pozdější texty se již věnují téměř výhradně kinematografii. Ukazují, jak úzkostlivě se tehdy řešily například otázky žánrové čistoty filmu, věc nyní, v době mísení žánrů, spíše efemérní. Posudky na cizí scénáře prozrazují bystrého kritického ducha, který neváhá přehmaty nemilosrdně, avšak vyargumentovaně rozcupovat − například pokus o sci-fi námět od Zdeny Salivarové.

Kniha

Pavel Juráček
Ze života tajtrlíků
2017, Knihovna Václava Havla a Národní filmový archiv, sestavil Pavel Hájek, 220 stran, 299 korun

Další texty prozrazují, že vznikaly spíše příležitostně, podle momentální potřeby, vždy ale vykazují analytické myšlení přistupující k tématu s nejvyšší vážností. Snaží se neomlouvat špatné české filmy omezenými podmínkami vzniku: "V dlouhé historii umění se vyskytuje jen málo období, v nichž takzvaná tvůrčí svoboda byla absolutní, a já si nemohu vzpomenout, o co jsou díla z těch období větší."

Z textů se vymyká stať Copak je to za vojáka?. Juráček zde vzpomíná na svou filmovou spolupráci s armádním generálem Šejnou, který emigroval do USA a stal se senzačním zdrojem pro tamní zpravodajské služby. Juráček jej vykresluje v jiném světle − nikoliv coby nepřítele státu či prohnaného agenta, ale jako smutnou figurku, která zažila výtah k moci díky své bezbarvosti.

Z překvapivě detailního psychologického portrétu této kontroverzní osoby vycítíme, že při jeho psaní Juráček účtoval se všemi papaláši tehdejší moci − že se pokusil o demaskování tragikomického světa těch nahoře, kde nejeden král je ve skutečnosti nahý.

Související