Zase jste vynechal menší strany, napsali mi čtenáři po minulém sloupku o předvolebních billboardech. Musím tuto námitku uznat. Není férové si mimoparlamentních partají nevšímat. Už jen proto, že bych se tím připravil o spoustu další legrace.

Nejde přitom jen o protestní strany jednoho muže nebo ženy, které bývají směšné už z podstaty. Často totiž mají jako program jenom agresi a soustředí se jenom na jednu věc. Jsou tu také "plnoformátové" subjekty, které se chtějí podílet na správě věcí veřejných a zatím nahnaly v lepším případě pár procent voličské přízně.

Většinou jde o chudé strany, které nemají prostředky na marketing a dřou komunikaci, jak se dá. Samo o sobě to není důvod k posměchu. Ten nastává až tehdy, když si hrají na velký svět, aby zakryly, že jim čouhají palce z ponožek a myšlenkově se také žádné terno nekoná.

Nemají pokoru před náročným oborem a tradičně vítězí přesvědčení, že komunikaci zvládne každý. Dostávají se tím ale svou vlastní vinou do pasti. Amatér zájem nezajistí − spíš podpoří dojem, že podobné politické uskupení nezvládne ani svůj marketing, natož aby řídilo celou zemi.