Není to asi nejchudší kraj na naší planetě, neboť tento primát spíše patří rozvráceným státům typu Somálska nebo Jemenu. Leč KLDR k nim nemá daleko.

vše o krizi mezi usa a kldr na jednom místě

Život v zemi je tvrdý, pro nás těžko představitelný. Tamější lidé znají hladomory. V čele Severní Koreje trůní obtloustlý diktátor Kim Čong-un, jenž si během šesti let ve funkci stalinisticky krutými způsoby upevnil moc.

Totalitně také vybičoval společenskou psychózu z ohrožení. A té se podle jeho státní propagandy dá čelit pouze asymetricky, tedy důrazem na atomovou zbraň, nejděsivější ze všech nástrojů zkázy.

Kim se sice nechává tu a tam propagandisticky vyfotit při různých civilních budovatelských příležitostech, třeba při otevírání nového drůbežářského závodu a podobně. Lidé v jeho zemi tedy naoko dostávají informaci, že myslí i na ně a jejich žaludky.

Avšak podobně jako kdysi rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceausescu uváděl svou zemi do neštěstí tím, že lvím podílem peněz ze státní kasy splácel − dokonce předčasně − zahraniční dluhy vzniklé i stavbou jeho mamutího prezidentského paláce v Bukurešti, převádí mladý, ani ne čtyřicetiletý tyran podle různých světových odhadů − zejména jihokorejských − asi čtvrtinu HDP země na vojenské účely.

Což stojí za povšimnutí, byť to není číslo oficiální − přesné údaje o svém HDP Severní Korea neprozrazuje. V naší neskonale vyspělejší a blahobytnější části světa jen sténáme, když máme najít způsob, jak dostát závazkům NATO, a na obranu dát dohodnutá dvě procenta z HDP. Zde v Česku se vojákům v tomto ohledu přiděluje žalostně málo: jen o něco víc než jedno procento. V KLDR své armádě ukrajují rovnou čtvrtinu beztak skromného koláče.

A nepochybně se tak bude ten koláč ve prospěch atomových a raketových ambicí v KLDR ukrajovat i dál, byť bude v příštích letech asi ještě skromnější než dosud. Rada bezpečnosti OSN o víkendu opět zpřísnila hospodářské sankce (a ve čtvrtek na ni navázala rozšířením sankcí i Evropská unie) uvalené na režim v Pchjongjangu. Stalo se tak už poosmé v řadě od roku 2006, kdy země provedla svůj první jaderný test.

Členské státy Rady bezpečnosti OSN v posledních dnech vysvětlují, že tohle poslední přiškrcení zmenší o třetinu výnosy ze severokorejského zahraničního obchodu − z exportu uhlí, železa, olova či ryb. Zároveň od nynějška nelze v zahraničí zaměstnávat Severokorejce nad rámec stanovených kvót.

Jak KLDR na zprávu o sankcích reagovala? Pohrozila úderem na USA, konkrétně na ostrov Guam v Tichém oceánu, kde se nachází obrovská americká vojenská základna.

Hrozbu doprovodila prohlášeními, která květnatostí připomínají šťavnaté řeči Saddáma Husajna o "matkách všech válek" či Castrovy tirády proti "zpupným Yankees".

Například v prohlášení strategických sil Severokorejské lidové armády se dočteme: "USA se utápějí v bludech, soudí-li, že je jejich pevninská část nezranitelná jako nebeské království." Očištěno od spirituální poetiky a přeloženo do konkrétní řeči: Zasáhneme vás nejen na Guamu.

Kresba: Pavel Beneš

Americký prezident Donald Trump opáčil podobně − že odveta bude "drtivá a všezničující".

Ale severokorejští poetové v režimních službách hned věděli, jak zareagovat.

"Jakmile by se Spojené státy troufale pokusily vydráždit náš národ atakem, pevninská část USA bude katapultována do nepředstavitelného ohnivého moře," zní jeden z komentářů v anglické verzi vládního listu Rodong Shimbun.

Tam se také můžeme jako kdysi třeba v československých komunistických magazínech typu Dikobrazu dozvědět i to, že Spojené státy nyní "pouze pobíhají jako bezhlavé kuře a trousí všude jen nedůstojné bláboly".

Severokorejská rétorická cvičení ale neslouží jen vnitrostátně jako nástroj k vymývání mozků. Mají hlubší význam, který se odvíjí od toho, že všechen hospodářský a politický tlak na KLDR, včetně posledního balíku sankcí, může být úspěšný, pouze pokud se za něj důsledně postaví také Čína a Rusko, oba severní sousedi.

Peking a Moskva sice podpořily poslední rezoluci o sankcích v Radě bezpečnosti OSN, ale až dosud nikdy nejevily velkou horlivost příliš těsně tu hranici uzavřít. Už léta se proto vnucuje dojem, že se jim ostré severokorejské výpady proti USA vlastně líbí, tak jako se jim dříve v tomto ohledu zamlouval Fidel Castro.

Jakkoliv sice Rusové ani Číňané nechtějí, aby jim Kim Čong-un přerostl se svými raketami přes hlavu, hodlají ho nechat na scéně, když umí tak hezky do světa hlásat věci, které Ameriku ponižují.

Z čehož vyplývá, že možná měla Trumpova ostrá slova opodstatnění. Tedy že byla adresována Číně ve smyslu: Zkroťte toho spratka odvedle, nechcete-li mít na tom svém dvorku brzy nás.

Jenže tak detailně vidět do diplomatické kuchyně je složité. Jisté je jen to, že třiatřicetiletý tyran se v těchhle situacích dobře orientuje.

Jeho otec Kim Čong-il ho patrně stihl ještě před svou smrtí v prosinci 2011 zasvětit do lecčeho, přestože lze ve stylu vládnutí obou mužů nacházet jisté rozdíly.

Otec vyznával spíše kolektivní pojetí řízení státu, spoustu věcí nechával na ostatních prominentech zejména z řad armádního velení. Syn se v tomto řídí stalinistickým receptem, že všechnu moc musí stáhnout na sebe.

Na jeho schopnosti racionálně uvažovat tedy záleží to hlavní: jestli se vyvaruje kolektivní sebevraždy.

Tu by mohl na sobě a svém národu spáchat při uvolnění své atomové nabušenosti nejen směrem na Guam či pevninskou Ameriku, ale samozřejmě už útokem mnohem blíž, tedy na Jižní Koreu nebo Japonsko. Těžko se domnívat, že by Američané mohli na takový útok reagovat jinak než palbou podobné ráže.

Navzdory všem hrůzostrašným scénářům, s nimiž se zvlášť v posledních dnech roztrhl v médiích pytel, se nezdá, že by Kim ztrácel rozum. Limity mu jsou jasné: dokud na někoho nezaútočí a bude jen provádět jaderné testy u sebe doma, případně pokusně odpalovat balistické rakety směrem do moře, nikdo se proti němu nevydá na trestnou výpravu.

Jak známo z dějin, to by se mohlo změnit ve chvíli, kdyby se mu konsolidace moci v podobě nekončících čistek a demonstrativně krutých poprav prominentů − třeba střelami z protileteckých kanonů − jednou vymkla z rukou.

Kdyby mu hrozila smrt, sáhne po atomové bombě, aby se všem pomstil?

Bylo by nutné vědět o Kim Čong-unovi osobně víc, abychom na to tušili odpověď. Jenže toho je tak málo. Údajně vyrůstal pod jinou identitou ve Švýcarsku, kde chodil do školy, oficiálně coby potomek jednoho zaměstnance severokorejské ambasády. Byl stydlivý, studijně příliš nevynikal, ale zajímal se o basketbal. Ne že by ho sám nějak dobře hrál, spíše byl uhranutý americkou basketbalovou NBA.

Čehož nepřímým důkazem ostatně může být i to, že si na návštěvu do Pchjongjangu několikrát pozval někdejšího hvězdného hráče Chicago Bulls Dennise Rodmana.

Po návratu do vlasti si Kim našel manželku, krásnou Ri Sol-ču, s níž se mnohokrát nechal vyfotit. Neví se však, kolik mají spolu dětí či jestli vůbec.

Tedy pokud se nebudeme domnívat, že jeho pravým, nejhýčkanějším dítětem je atomová bomba, kterou dokážou nyní v KLDR zkonstruovat už tak malou, že ji lze nasadit jako hlavici na mezikontinentální balistické střely.