S investigativním novinářem deníku Washington Post Adamem Entousem jsme se sešli pár dní poté, co ministr spravedlnosti USA Jeff Sessions uvedl, že jeho úřad chce tvrdě stíhat informační úniky z administrativy prezidenta Donalda Trumpa.

"Respektujeme důležitou roli tisku, ale nemůže být neomezená," oznámil Sessions zároveň s tím, že novináře hodlá pod hrozbou soudů tlačit k tomu, aby prozradili své zdroje.

Co pro vás prohlášení ministra spravedlnosti znamená?

Není kam ustupovat. Ochrana zdrojů je pro novináře, jako jsem já, absolutní prioritou. Naše články jsou závislé na tom, že nám lidé řeknou, co se skutečně děje. Musíme je chránit.

Takže hrozí třeba vězení?

Jsou věci, které raději vůbec nepublikujeme právě proto, abychom své zdroje nedostali do problémů. Když to hrozí, tak článek nejde, i když mě to může jako novináře bolet. A myslím, že vláda se teď ani nesnaží vyhrožovat novinářům jako právě jejich zdrojům.

Každý, kdo se ocitne v podezření, bude sledován.

Adam Entous

◼ Od loňského roku pracuje americký novinář Adam Entous v investigativním týmu
deníku Washington Post.

Posledních šest měsíců se zcela věnuje "ruské kauze", v níž jde o roli Ruska v loňské americké prezidentské kampani. Patří k novinářům, kteří v této věci přinášejí nová důležitá zjištění.

◼ Před příchodem do Washington Post působil v agentuře Reuters a v deníku Wall Street Journal.

Byl zpravodajem na Blízkém východě, psal o Bílém domě prezidenta George Bushe po 11. září 2001.

Dlouhodobě se specializuje na bezpečnostní témata a
práci amerických tajných služeb.

◼ Adam Entous získal řadu novinářských ocenění.

V loňském roce byl nominován na dvě Pulitzerovy ceny.

V Praze v tomto týdnu přednášel na novinářském kurzu programu Journey: Journalism Bootcamp na pozvání Bakala Foundation.

Prohlášení ministra Sessionse ale bylo i reakcí na to, že Washington Post otiskl přepis telefonních rozhovorů prezidenta Trumpa s australským premiérem a mexickým prezidentem.

Není tohle už za čarou i z hlediska novinářské praxe?

Běžně by měla být privátní konverzace prezidenta s jinými zahraničními státníky soukromá. V tomto případě se ale rozhovory přímo týkají konkrétních velkých Trumpových témat, jako je imigrace a konkrétně pak situace na hranici s Mexikem včetně Trumpova závazku, že tam vystaví zeď.

Rozhovory ukazují, jak prezident o těchto věcech skutečně uvažuje, a v tomto smyslu mají zpravodajskou hodnotu.

Je například zřejmé, že ohledně zdi na hranici s Mexikem jde Trumpovi o dojem, který to vytvoří. Aby voliči věřili, že Mexiko za zeď zaplatí, než že by si opravdu myslel, že to vyřeší problém s imigrací.

Nestačil by ale text s citacemi, proč doslovný přepis? Není to už schválnost? Každý se může vyjádřit neobratně a vypadat pak jako hlupák.

V současné atmosféře ve Washingtonu, kdy jsme označováni za "fake news", musíme být maximálně otevření, "extra transparentní".

Pracujeme v prostředí, kde si velká část lidí myslí, že si věci prostě vymýšlíme. A pak je důležité, abychom ukázali, že nic nefabulujeme ani nic nezamlčujeme.

Jako investigativní novinář už jste někdy zažil tak informačně děravou administrativu?

Informační úniky byly vždycky. Ale jejich počet a charakter − to je teď opravdu jiné. Pokrýval jsem Bílý dům Billa Clintona, George Bushe i Baracka Obamy, ale ještě jsem nezažil nic takového jako teď, za Donalda Trumpa.

Je například bezprecedentní, že se k nám dostávají právě doslovné přepisy. To ale jen ukazuje, že lidé uvnitř systému jsou velmi znepokojeni tím, jak prezident a jeho okolí vytvářejí nepravdy. A že jsou velmi motivováni uvést věci na pravou míru.

Protože počínání prezidenta a jeho nejbližšího okolí považují za velký problém.

Zmínil jste útoky na média. "Fake news", oblíbený výraz prezidenta. Jak moc je to vážné? Protože zároveň se zdá, že Trump si válku s médii užívá, že se tím baví.

Občas to cítím podobně. A reportéři, kteří o něm psali dlouho, ještě před loňskou prezidentskou kampaní, říkají, že rád mluví s novináři a libuje si v rozhovorech s nimi.

Ale teď z nás udělal nepřítele lidu. Proč? Protože obviňování médií byla jeho záměrná − a z jeho pohledu úspěšná − strategie, jeho voličům se to líbí.

Vy jste s lidmi z jeho okolí jako novinář v kontaktu. Co slyšíte přímo od nich?

Jeho lidé věří, že chceme vyrobit další Watergate. Zcela vážně mi říkají, že chceme dalšího Richarda Nixona. A já se snažím vysvětlit, že to tak není. Za prezidenta Bushe, za Obamy i teď nám šlo o to samé, o fakta. Možná jsme nebyli tak úspěšní, protože nebylo tolik lidí ochotných pouštět informace.

Já se Trumpovým lidem snažím vysvětlit, že úporní jsme proto, že říkají tolik nepravd. Ale oni jsou takřka paranoidní, že z naší strany je to jakási vendeta, že prostě jdeme po Trumpovi.

A není ten pocit zčásti oprávněný? Americká média Trumpa nebrala vážně, on je pak deklasoval vítězstvím ve volbách. Není teď v přístupu novinářů nádech pomsty?

Já ten pocit, že média jdou po Trumpovi, chápu. Za sebe ale říkám, že kdyby volby vyhrála Hillary Clintonová, dělali bychom to samé. Například bychom se snažili zjistit, co se stalo s těmi jejími chybějícími e-maily. Nevím, zda bychom naráželi na tolik výmyslů a lží jako teď, ale postupovali bychom stejně.

Nenazývejme to investigativní žurnalistikou, to je možná zbytečně nabubřelé, protože my v zásadě ověřujeme fakta. Oni, Trump a jeho lidé, něco říkají a my se snažíme ověřit, zda je to pravda. Znovu a znovu zjišťujeme, že to tak není. Vím, že Trumpovi voliči jsou frustrovaní, když to stále připomínáme. Ale to je naše práce. A kdyby byla prezidentkou Hillary Clintonová, byli by nadšení, že jim takové informace poskytujeme.

Prezidentem je ovšem Trump. A nejlepší američtí investigativní novináři, mezi které patříte, se už několik měsíců snaží zjistit, co se v loňské předvolební kampani odehrálo mezi Trumpovým týmem a Rusy. Jaký je váš pocit z toho, co jsme se zatím dozvěděli?

Upřímně, nevím. Jisté je, že mezi Trumpovými lidmi a Rusy byly kontakty. A ten model je stále stejný. Trumpovi lidé nejdříve řeknou, že žádné kontakty nebyly. Když jim prokážete, že ty schůzky se uskutečnily, tak vysvětlí, o čem byly. Ale pak se ukáže, že ani to není pravda.

Proč to znovu a znovu popírají a pak znovu a znovu říkají, že to bylo úplně nevinné, když to bylo jinak? Proč je zde tahle setrvalá dezinformační stopa? Je to proto, že si prostě jen myslí, že nemusí říkat pravdu? A že my nemáme právo to zjišťovat? Nebo se snaží zatajit něco většího? Na to zatím neznám odpověď.

V celé kauze však už nejde "jen" o kontakty, ale o to, zda nedošlo k průniku Trumpova týmu se snahou Rusů poškodit jeho soupeřku Hillary Clintonovou.

Jako reportér, který píše o práci zpravodajských služeb už roky, vím, že je velmi snadné, aby se zpravodajci a FBI spletli. V minulosti se už těžce mýlili. A to, že třeba máte záznam, na kterém Rusové o možné spolupráci s Trumpovým týmem mluví, samo o sobě nic neznamená. To může být záměrně vypuštěná dezinformace ze strany Rusů nebo to zpravodajci špatně interpretují.

Z mého pohledu se přímý průnik zatím neprokázal. Ale už jsou zde přinejmenším důkazy o záměru Trumpova týmu to zkusit. Ale stále toho ještě víme velmi málo.

To ovšem říká i prezident Trump, když tvrdí, že nikdy nebudeme přesně vědět, zda to byli Rusové, kdo se loni naboural do serverů americké Demokratické strany a zcizené e-maily pak pustil do světa. Vy americkým zpravodajským službám věříte, že to bylo Rusko?

Já nemám přístup ke zpravodajským podkladům, z nichž vychází závěr, že to byli Rusové. Ale mé dlouholeté zdroje, kterým věřím a které mě nikdy nevodily za nos, potvrzují, že to je nejsilněji dokladovaný případ, který kdy měly. Oni tomu věří a já věřím jim, že to tak bylo.

Já jsem psal o Bílém domě v roce 2003, kdy zpravodajské služby přišly s informacemi, které pak využil viceprezident Dick Cheney a ostatní, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení. Což se následně ukázalo jako nepravdivé.

O závěru ohledně Ruska ale nemám důvod pochybovat. I když jsem si vědom, že zpravodajci se mohou mýlit.

Jak potom vnímáte, že sám americký prezident nahrává Vladimiru Putinovi, když v zásadě potvrzuje jeho výroky, že nikdo neříká pravdu, ale všichni tak trochu lžou? Moskva stejně jako Washington.

Válka mezi Trumpem a americkými zpravodajskými službami začala loni na podzim, kdy jsme poprvé psali, že Rusko se podle nich vměšovalo do voleb s cílem pomoct Trumpovi. A mně z toho zase zatím vyplývají spíše otázky, než že bych znal odpovědi.

Trump bojuje s lidmi, kteří mají hodně informací, a nevím, jak dobře z toho může vyjít. Dosud to zcela pohltilo jeho prvních šest měsíců v úřadě, úplně to vytlačuje jeho politickou agendu. A přitom, kdyby závěr služeb přijal, mohl být v úplně jiné situaci. Otázkou je, proč do téhle války vůbec šel a stále ji bojuje? O co bojuje, co tím může získat nebo se snaží zachránit? Není to celé hodně podivné?

Řekl jste, že před sebou máte ještě dost práce. Bude mít ale Washington Post dost trpělivosti? Dá vám vedení redakce v dnešním světě rychlých médií potřebný čas?

Šéfredaktor Martin Baron nám dal volnou ruku, abychom na tom pracovali. Přitom je mu jasné, že spousta času přijde nazmar, že mnohé linie našeho pátrání skončí bez výsledku. Vlastně je to tak, že mnohem více času strávím na věcech, které se ukážou jako nepravdivé. Vždycky jednou začas ale přijdeme na něco, co je pravda.

Trump tedy zachránil investigativní žurnalistiku?

Určitě to je pro noviny příležitost dělat věci, které novináři vždy chtěli, ale neměli čas a soustředění, protože nebyl ani zájem lidí ve vedení redakce. A to teď máme. Naše práce je teď zároveň jako pod mikroskopem. Lidé nás podezřívají ze lží a prezident je v tom mohutně podporuje. S každým článkem je ve hře mnohem více, než jsem byl zvyklý.

Nikdy jsem samozřejmě nechtěl dělat chyby, a když už se stane, tak je opravit. Teď se ale kvůli jedné chybě můžete skutečně ocitnout v kariérním ohrožení. Kontrola zvenku je taková, že si musíte být naprosto jistí, že vše máte ověřeno.

Jsme pod tlakem, ale zároveň to podle mě vede k tomu, že děláme lepší noviny než dříve, protože laťka je nyní nastavena hodně vysoko. Naše práce je nyní těžší, ale žurnalistika lepší. Je to vzrušující a zároveň stresující.