Máme nízké mzdy a je pro to mnoho důvodů. Nejdříve to byla krize a nedostatek poptávky, teď jsou to obavy o konkurenceschopnost. Dlouhodobým důvodem jsou pak vysoké náklady práce, především odvody zaměstnavatelů na sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců.
Kdyby politici dovolili jejich snížení (jak to v programu napřímo mají ODS, TOP 09 a piráti či poněkud nejasně KDU-ČSL), potom by se prý firmám uvolnily ruce a mohly by přidat zaměstnancům ještě více než teď.
Vedlejší náklady práce v Česku jsou s výjimkou Slovenska opravdu nejvyšší ve srovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy.
Porovnáme-li je se Západem (eurozónou), jsou sice lehce podprůměrné, ale protože se naše firmy prodávají levně, je podle expertů nutné se srovnávat s těmi, kdo nás cenově ohrožují svojí "lácí", a ne s vyspělými ekonomikami, ze kterých přicházejí investoři. Takže kromě toho, že přímá mzda zaměstnanců se nachází ve spodních místech tabulky výdělků v rámci unie, měly by tam prý být i sociální odvody.
Pro snížení nákladů práce je navíc ideální doba − alespoň z hlediska zaměstnavatelů. Efekt levné koruny vyprchal, takže zisky z exportu za levno mají firmy za sebou. Dotace z Evropy se vyčerpaly se starým programovým obdobím a nové dotační tituly nabíhají šnečím tempem. Česká národní banka začíná testovat, jak bude ekonomika reagovat na vyšší úrokové sazby, takže levné peníze budou záhy rovněž minulostí. Nedostatek lidí na trhu práce a růst platů ve veřejné sféře nutí i ty největší šetřily ke zvyšování mezd. Problém je, že s vyčerpáním všech příznivých efektů, které přinášely zisky v minulých letech, se žádné nové nevyskytly. Naopak se na trhu začíná hovořit o firmách, které mohutně investovaly do výrob, jež s posílením koruny a vyššími náklady na mzdy ztrácejí smysl už teď.
A kde jinde najít nové "zdroje" než v něčem, co opět dokáže administrativně zařídit stát, tedy nejlépe ve snížení odvodů na pojistné.
Snížení nákladů práce dává největší smysl ve chvíli, kdy je během krize potřeba udržet zaměstnanost.
Což ostatně použil na omezenou dobu i kabinet expremiéra Mirka Topolánka, když poměrně razantně (o 1,5 procentního bodu) snížil
pro rok 2009 odvody na sociální pojištění.
Teď, kdy je poptávka po zaměstnancích obrovská, je jediným důvodem pro tento krok zvýšení už tak vysokých tlaků na růst mezd.
Teoretický předpoklad je jasný: co ušetří firma na státu, dá zaměstnancům. "Levná koruna" ovšem ukázala, že vysoké zisky firem se do mezd nepromítnou okamžitě. Ale to zřejmě nevadí.
Ve chvíli, kdy se sníží odvody (tedy vedlejší náklady práce), se sníží i příjem do sociálního a zdravotního pojištění. Nemusíme věřit sociální demokracii, která propočetla, že snížení sociálních odvodů o procentní bod sníží budoucím důchodcům penzi o čtyři stovky měsíčně, a pokud proběhne to samé u zdravotního pojištění, musel by se poplatek nejen znovu zavést, ale rovnou zdvojnásobit na šedesát korun. Snížení odvodů − při zachování stávajícího poměru penzí a rozsahu zdravotní péče − se ale někde projevit musí. V Polsku a Maďarsku, které nás porážejí nízkými náklady práce, odvádí zaměstnanec ze své mzdy podstatně víc.
Heslo "Dostanete vyšší plat, ale zvedneme vám daně" by ovšem politicky zrovna populární nebylo.
Existují i další možnosti: sektorová daň, vyšší progrese, vyšší zdanění firem, vyšší daň z přidané hodnoty, vyšší spotřební daň…, všechny se ale dotknou peněženek i těch, kteří by na snížení povinných odvodů získali na platu.
Populární reklamu známého českého podniku doprovází slogan "Ne z nás dělá to, čím jsme". Jinými slovy: někdy je potřeba říci NE.
Ve skutečnosti se to NE týká řady firem, bohužel nikoliv v tom pozitivním smyslu slova.
Díky nízkým úrokovým sazbám České národní banky mohly firmy za levné úvěry nakoupit moderní technologie. Ale NE, neudělaly to.
Díky slabé koruně dostaly více zakázek a měly větší zisky, takže jako první mohly zvýšit mzdy a na trhu práce získat pozici společnosti, o kterou se zaměstnanci perou, a ne té, která si je musí dovážet odkudsi z Východu. To také NE.
Naopak mohly udělat to, co jako první pochopila Škoda Auto a pár dalších zahraničních investorů, kteří jedou v tzv. Průmyslu 4.0.
Najde se ale také několik domácích podnikatelů, kteří se dokázali vyvázat z pasti dotací, subdodavatelských řetězců a levné námezdní síly z Ukrajiny, Moldávie nebo odkudkoliv a jsou schopni celosvětové konkurence, většina je ale mimo tento proud.
Česká republika má dlouhodobou výhodu v silném průmyslu a technicky vzdělaných lidech. NE z ní udělalo montovnu, která musí vymýšlet stále nové a nové dávky stimulantů, aby udržela svoje firmy na trhu, na který by kvalitativně patřit už nemusela.
