Blíží se dvacáté výročí okamžiku, kdy v Paříži vyhasl život lady Diany. Sdělovací prostředky se předhánějí v nových dokumentech o jejím životě, smrti a odkazu.

Jakkoli celoplanetární mediální posedlost britskou královskou rodinou považuji dlouhodobě za zcela neadekvátní, pozornost věnovaná důsledkům náhlého skonu populární princezny mi přijde zcela namístě.

Smrt krásné ženy, která v roce 1997 už striktně vzato ke královské rodině nepatřila (už neměla používat titul Her Royal Highness, Její královská Výsost), byla zlomová v dopadu na samotnou královskou rodinu, potažmo v úskalí správného mediálního zacházení s tímto typem tragédie. Byla to taky jedna velká lekce, jak s opticky velmi stabilní společností dokáže zacloumat pořádná dávka emocí.

O Britech je všeobecně známo, že si na nějaké kolektivní truchlení, a vůbec na ukazování emocí, moc nepotrpí.

V případě Dianina skonu ale jako by pomyslný korek potlačovaných citů vyletěl z natlakované lahve a národ najednou nebyl k utišení.

Britové, od května 1997 čerstvě zahalení do rudé barvy triumfujícího blairismu, měli pocit, jako by s Dianou, byť ta měla − mírně řečeno − své "mouchy", odešlo jejich lepší "já".

Moře květin a plyšáků před Kensingtonským palácem nemělo začátku ani konce a lidé stáli dlouhé hodiny ve frontě na zápis do kondolenční knihy. Nečekaný odchod "princezny lidských srdcí" Brity paralyzoval víc než kdejaká přírodní katastrofa. A možná i po vzoru princezny, která se nestyděla za své emoce, dali svému žalu průchod skutečně naplno…

Královno, řekněte aspoň něco!

Smutek Britů se přitom mísil se vztekem a rozhořčením ohledně toho, jak neadekvátně se podle všeobecného mínění k úmrtí Diany postavila královská rodina, hlavně pak samotná panovnice Alžběta II. Ta se prý snažila v těžkých chvílích chránit oba malé prince, ale evidentně podcenila sílu veřejného mínění, které se prudce obrátilo proti ní.

I jindy ke královně zcela nekritický pravicový bulvár Její Veličenstvo vyzýval, aby otevřeně projevilo svůj žal. Ale královský dvůr dlouho mlčel a nedělal vůbec nic. Tak dlouho, že do učebnic krizové komunikace přibyla nová, důležitá kapitola.

Dokonce i novopečený premiér Tony Blair u královny "intervenoval" v tom smyslu, že si svým chladným postojem v očích ostrovní veřejnosti neuvěřitelně škodí. Byl to týden, kdy se podpora britské královské rodiny dostala na bezprecedentně nízkou hodnotu.

Proměna windsorské dynastie

V roce 2017 je ale všechno jinak. Královský dvůr si z příšerného debaklu na konci léta 1997 vzal ponaučení, hlavně co do otevřenosti a jisté civilnosti směrem navenek. Dianagate je zapomenuta a sama panovnice se těší nebývalé popularitě coby ostrůvek stability v rozkolísaném království.

Velmi jí pomáhají oba vnuci, William a Harry, kteří ohledně PR kráčejí cestou své matky. Jak v Guardianu připomněl sloupkař Jonathan Freedland, jsou vším tím, čím dynastie Windsorů během osudného týdne po smrti lady Diany nebyla. Přívětiví, neformální a projevují emoční inteligenci. Harry se nestydí přiznat velké psychické problémy související s tím, že se se smrtí maminky vlastně dodnes pořádně nevyrovnal.

Následník trůnu, princ Charles, to v tomto směru asi nebude mít snadné. Nemám z něj rozhodně pocit, že by touto novou komunikační strategií byl dostatečně "načichlý".

V létě 1997 jsme byli v Británii, samozřejmě ve zcela jiné konstelaci, svědky působení nesmírně silného "koktejlu" mohutných emocí a nakažlivého pocitu vzpoury proti establishmentu, v tomto případě nikoli politickému.

Asi nemusím připomínat, kdy jsme se téhle specificky britské formy populismu dočkali zatím naposledy, rozhodnutí opustit Evropskou unii není zase až tak staré…

Tohle "tsunami sentimentu" může ve Spojeném království nepochybně vzniknout znovu. A nemusí to trvat dalších dvacet let.