A co děláte pro svoje zdraví vy? Tato otázka se vnucuje při pohledu na recepty politiků, kteří už zase opatrně kličkují mezi tím, jak slíbit pacientům kvalitní a dostupnou péči a lékařům vyšší platy, aniž by to rozpočet stálo víc. V zemi, kde třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře dokázal změnit výsledek voleb, je opatrnost pochopitelná. Přesto není od věci připomenout pár čísel, jak na tom tuzemské zdravotnictví vlastně je.

Po volbách si pacienti připlatí. Politické strany se chtějí vrátit k poplatkům za pobyt v nemocnici

Co se týče výdajů (v podílu HDP i na osobu), patří Česko v rámci Evropské unie k zemím, které se nepředají. Faktem zůstává, že spoluúčast pacientů je jedna z nejnižších v EU. Je ale dvojnásobná oproti tomu, kolik platí Francouzi, a odpovídá standardu Německa či Dánska. To, že by čeští pacienti měli platit v nemocnici za jídlo, je bez diskuse. O tom, že jde o otázku správného nastavení, hovořil ostatně i Ústavní soud, který zrušil stokorunový denní poplatek − považoval ho za nepřiměřeně vysoký, nezpochybňoval ale jeho existenci jako takovou.

Otázkou je, jestli chceme zvýšit spoluúčast například na úroveň Pobaltí, Řecka nebo Kypru, kde se pohybuje mezi třetinou a polovinou všech výdajů na péči. Jak by to vypadalo, můžeme i v Česku vidět na zubní péči, kterou si z větší části každý platí sám. Rozdíl mezi "bohatými" s bílými zuby, implantáty, které nevypadnou při jídle, a "orovnátkovanými" dětmi a těmi, kterým křivé zuby "nevadí", je jasně viditelný. Lepší doktor, nadstandardní čočka do oka, případně lepší kloubní náhrada tak vidět nejsou. Na kvalitu života mají ale podstatně větší vliv.

Samostatným tématem jsou pak poplatky za návštěvu specialistů, případně pohotovosti. Obojí prý pacienti zneužívají. Určitě se najdou lidé, kteří si chodí k lékaři takzvaně "pokecat". Obíhání specialistů je ovšem z velké části záležitostí lékařů, kteří se "jistí" před žalobami pacientů kvůli zanedbání péče. A také se jich často chtějí "zbavit", když si stěžují. Poslat je o ordinaci dál je nejjednodušší.

Co se týče pohotovosti, určitě tam chodí i lidé, kteří si vzpomenou, že je vlastně týden škrábe v krku. Nadužívání péče by ale určitě omezilo, kdyby standardní pracovní doba lékařů nekončila ve tři odpoledne a u dětských lékařů často i v poledne. Nemoci se kupodivu na tuto pracovní dobu neomezují.

Jinak platí, že Češi chodí k lékaři často, podle statistik jsou dokonce v počtu návštěv za rok třetí na světě. Před nimi jsou Japonci a Korejci. Oba tyto národy se ovšem vyznačují nejen dostupným zdravotnictvím, ale také nejdelší délkou dožití na světě. A tady je vskutku prostor pro zásahy státu. Jen by neměly být čistě záležitostí poplatků a příplatků v ordinacích.

Člověk nemusí být nutně milovníkem pojídání klíčků, aby pochopil, že Češi nejsou národem s nejzdravějšími návyky na světě. Na žebříčku celosvětové konzumace alkoholu se Česko dlouhodobě umisťuje na prvních třech příčkách. Negativní vliv nestřídmého pití je dobře známý, přesto má Česko nejlevnější pivo na světě. I když jej bereme za národní poklad, pořád jde o alkohol. Zdražení na dvojnásobek by ale vedlo k revoluci. Pokud se politici věnují zdanění piva, tak pouze předhánění v tom, kdo jej zlevní jako první. To samé platí i pro cigarety, kde je omezení kouření v přímém rozporu s přáním rozpočtu získat peníze ze spotřební daně z tabáku. To, že jsou podstatně nižší než výdaje za léčbu kuřáků, nevadí. Daně chodí hned, výdaje na léčbu řeší další vláda.

Opomenout nelze ani to, že česká populace trpí nadváhou. Češi jsou v podílu obézních nad průměrem OECD, dětská obezita od roku 2001 do roku 2014 stoupla dvojnásobně. Pokud se v Británii může člověk dostat do vězení za to, že má tlustou kočku (paragraf týrání zvířat), v Česku se považuje za týrání, pokud dítě nedostává pravidelnou porci omáčky se šesti.

Argument, že za obezitu mohou nekvalitní potraviny, platí jen z menší části. Kromě kvality je tady kvantita a v ní excelujeme. Pomoci by mohl tzv. zákon o metabolismu, který mají Japonci. Definuje mimo jiné přípustný objem pasu, při jehož překročení by měl dotyčný pod dohledem lékařů, psychologů a dietologů zhubnout. Jinak dostane pokutu. Pokud by ale něco podobného hrozilo tady, pokutu by platila polovina populace, která by ji kritizovala u piva a klobásy v nejbližším pohostinství, protože "co je komu do toho, že chci být pořádným chlapákem / že chci, aby mě měl můj starej za co chytit". Ostatně při pohledu na nejednoho politika je jasné, že střídmost v jídle (a pití) není jejich životním mottem.

Poplatky určitě zvýší příjmy do zdravotnictví. Jsou ale "trestem" pro seniory, kteří zdravotnictví využívají nejvíc a mají nejnižší příjmy. Za stáří ani za genetické dispozice nikdo nemůže. Životní styl má ale v rukou každý. Prosadit sankce za něj je ale podstatně obtížnější než zavést nějaký další obskurní poplatek.