Američané tomu říkají velká krádež mozků, která jenom v roce 2013 stála jejich ekonomiku asi 300 miliard dolarů a přes dva miliony pracovních míst. "Jsme závislí na inovacích. Pokud je tu ale stát, který svou zpravodajskou službu soustavně využívá ke krádežím toho, co vyvíjíme, pak čelíme vážné hrozbě," řekl letos v lednu zástupce amerického generálního prokurátora John Carlin. Na mysli měl největšího průmyslového zloděje současnosti − Čínu.

Krátce nato americké tajné služby uvedly, že Čína vyvíjí superpočítače, jejichž cílem má být mimo jiné zkoumání počítačových systémů tisíců společností z USA. Už nyní je sleduje armáda stovek hackerů ve službách říše středu, která část svého ekonomického úspěchu posledních třiceti let postavila právě na "výpůjčkách" západních nápadů. Nynější příběhy průmyslové špionáže ve službách státu ale nejsou v historii ničím neobvyklým a nesmazatelný zápis v "kronice státních lupičů" má i komunistické Československo.

Když Češi kradli plány Concordu

Pomohli sestřelit špionážní letadlo U2, ukradli plány Concordu, okopírovali počítačové čipy Intelu, ze Západu dovezli i studii na "bezztrátové uskladnění brambor" nebo 10 vzorků hybridní kukuřice. Výsledky každého špiona vědecko-technické rozvědky (VTR) komunistického Československa se prý rovnaly práci 11 špičkových vědců z Akademie věd, roční úspory domácího průmyslu díky nim dosahovaly desítek milionů tehdejších korun.

Příklady průmyslové špionáže po roce 1989

Draze zaplacený přestup

Evropský manažer americké automobilky GM Jose Ignacio Lopez v roce 1993 přestoupil do konkurenčního Volkswagenu. A s sebou si odnesl také spoustu důvěrných dokumentů GM. Jeho bývalý chlebodárce pak VW obvinil, že z toho těžil. Na německé automobilce Američané následně vysoudili odškodné ve výši 100 milionů dolarů. Volkswagen se navíc zavázal, že od GM odebere autosoučástky v ceně jedné miliardy dolarů.

Temná myš a Noční drak

V roce 2006 došlo k hackerským útokům na 70 světových institucí včetně OSN a Mezinárodního olympijského výboru. Útoky nazvané "Temná myš" souvisely se sbíráním informací před olympijskými hrami 2008 v Pekingu. Spekuluje se, že za nimi stála čínská vláda. O tři roky později hackeři zaútočili také na světové ropné společnosti Exxon, Shell nebo BP. Ukradli jim plány možných ropných nalezišť. Útoky, které dostaly přezdívku "Noční drak", byly zřejmě také vedeny z Číny.

268 milionů Kčs

činila hodnota ukradených západních technologií, které získali českoslovenští špioni mezi lety 1957–1961. Finanční údaje z dalších let nejsou známy. Počet kradených materiálů ale do roku 1967 stoupl pětkrát.

Do států západní Evropy, USA nebo Japonska byli techničtí špioni vysíláni od roku 1955, kdy jejich útvar vznikl. Pracovalo v něm kolem stovky rozvědčíků, kteří se považovali za elitu Státní bezpečnosti. Každý z nich ostatně mluvil alespoň dvěma světovými jazyky, většina pak měla inženýrské tituly z techniky, aby kradeným technologiím rozuměla.

Na Západě příslušníci VTR oficiálně vystupovali jako obchodní atašé ambasád nebo zástupci státních podniků zahraničního obchodu. Na oficiálních recepcích se setkávali s šéfy zahraničních firem, tajné materiály ovšem získávali hlavně verbováním místních vědců nebo zaměstnanců továren − od techniků po uklízečky.

Kolik materiálů na Západě celkem získali, se dodnes neví. Ještě donedávna zůstávaly některé části archivu technické rozvědky tajné − kvůli strachu z množství žalob, které by na český stát mohly podat firmy jako IBM, Siemens, Intel nebo General Electric. Těm všem a mnohým dalším českoslovenští špioni stopili jejich patenty nebo výrobní plány v hodnotě, která nejspíš dosahovala několika miliard československých korun.

"Nejúsměvnější názor, s kterým jsem se setkal, byl ten, že rozvědka vlastně kradla. Západní státy ovšem zakazovaly vývoz moderních technologií. Musely se tedy hledat cesty, jak se s tím vyrovnat. A rozvědka byla jednou z nich," píše někdejší šéf československých průmyslových rozvědčíků Věroslav Sobek ve svých memoárech.

Už v roce 1949 uvalily demokratické státy embargo na vývoz zbraní, elektroniky, chemických výrobků či některých strojů do komunistických zemí. "Pro Československo přitom embargo hlavně v 50. letech představovalo obrovský problém," říká historik Lukáš Cvrček, který se nyní archivy technické rozvědky probírá. "Do země se přestalo dovážet množství surovin ze států, s nimiž první republika vedla čilé obchodní vztahy. Úkolem VTR tak bylo ze Západu získávat technologie, které by alespoň umožnily výrobu různých náhražek," dodává.

Husákovo ticho z USA

Později se hospodářská omezení zmírňovala. Komunistické státy nakupovaly embargovaná zařízení třeba přes západní prostředníky, kteří zboží za vysoké přirážky dováželi i do Československa. Historik Cvrček zmiňuje příklad americké firmy York, která vyrábí ventilátory a pro niž sám dříve pracoval.

"Naši technici během oprav Husákova ticha zjistili, že tamní ventilátory vyrobil právě York. Jen z nich někdo strhal štítky, které by původ zboží dokládaly. K nám je nejspíš dodala rakouská společnost Climaco," uvádí Cvrček, který pro mladší ročníky vysvětluje, že Husákovo ticho je lidové označení Těšnovského tunelu v Praze. Ten měl údajně na přání někdejšího generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka ztišit hluk projíždějících aut v blízkosti přilehlého sídla vládnoucí strany.

Zatímco americký výrobce vzduchotechniky se kvůli přísnému embargu bál zboží do ČSSR dodat přímo, japonská firma Toshiba se oficiálním obchodům s východním blokem nebránila. V roce 1979 kupříladu prodala Tesle Piešťany technologii pro výrobu počítačových čipů. To přitom komunistické rozvědce nebránilo v tom, aby její špioni společnost příštích 10 let sledovali.

V prosinci 1979 třeba vedení VTR rozkázalo svým rozvědčíkům, aby získali informace o reverzní Francisově turbíně, kterou Toshiba vyráběla a která se montovala do přečerpávacích vodních elektráren. Z archivních zdrojů není zřejmé, zda se plány turbíny podařilo ukrást. Československu se ale hodily − rok předtím zahájilo stavbu přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně.

Hlavním cílem špionáže v Toshibě ovšem byla počítačová elektronika, k níž se VTR vedle oficiální spolupráce dostávala také za pomoci zverbovaných místních agentů. V roce 1983 se jedním z nich stal Iizuka Jasuo, šéf polovodičové sekce Toshiby. Jeho krycí jméno bylo Mikan. "Mikan je svými vlastnoručně zpracovanými technologickými popisy dostatečně zkompromitován a přitažen ke spolupráci," píše v přísně tajném protokolu z června 1987 rozvědčík podepsaný jako "major V. Buk".

Japonský inženýr svým řídícím orgánům postupně předával různé vzorky počítačových pamětí, klíčový ale nejspíš byl jeho popis výroby snímacích CCD čipů. Ty se dnes používají v digitálních kamerách nebo fotoaparátech. Rozvědce šlo ale o jejich využití k navádění vojenských raket.

Odkud komunistické Československo kradlo nápady

I když byli tajní spolupracovníci rozvědkou běžně placeni, Mikan peníze nechtěl. "Dělají mu potěšení večeře v lepší restauraci, kombinováno s dobrým vztahem k sociálnímu systému ČSSR a osobním vztahům se mnou i dalšími přáteli z Tesly Piešťany," psal major Buk kostrbatě.

Koncem roku 1987 se ovšem Mikan spolu s dalšími japonskými agenty v reakci na mezinárodní skandál své firmy odmlčel. Američané zjistili, že Toshiba dodává nehlučné lodní vrtule do sovětských ponorek, což ztěžovalo možnost jejich zachycení. Šlo o jasné porušení embarga na dodávku zbraní. USA proto firmě vyhrožovaly, že jí znemožní přístup na svůj trh. Trojice republikánských kongresmanů navíc demonstrativně rozbila rádia japonské značky kladivem. Špionáž proti Toshibě tak byla ukončena.

V případě japonské firmy šla rozvědná práce vcelku hladce. To ovšem neplatilo o podnicích a výzkumných ústavech v západní Evropě a USA. Po srpnu 1968 sympatie k východnímu bloku na Západě poklesly − komunistický model se zdiskreditoval vpádem sovětských vojsk do Československa. Zverbovaní agenti ze Západu do té doby rozvědce pomáhali často nezištně kvůli své levicové orientaci. Po roce 1968 už ovšem museli rozvědčíci za utajované informace vesměs bohatě zaplatit.

U řady západních vědců jim přesto stačilo využít jejich ješitnosti a faktu, že o ně projevili zájem zahraniční diplomaté a obchodníci, za něž se špioni vydávali. "Vědci se pak vůbec nerozpakovali poskytovat kopie svých výzkumných zpráv," píše publicista Karel Pacner ve své knize o československé špionáži, v níž anonymně promluvili i bývalí příslušníci VTR.

Podle rozvědčíka V. spočívala další z běžných praxí třeba v dosazování československých studentů na stáže na západních univerzitách. "Našeho mládence tam zpravidla zahltily informace, s nimiž se mi bez okolků svěřoval," říká V. v Pacnerově knize. Když si pak studenta chtěli na univerzitě nechat, dala mu česká ambasáda neoficiální souhlas, který se ale rovnal emigraci. "S námi se přitom student scházel dále. Odměňovali jsme se mu tím, že jsme nedělali potíže jeho styku s rodiči," uzavírá V.

Vedle lidí, kteří legálně vyjížděli za hranice, rozvědka využívala i emigranty. Na začátku osmdesátých let si třeba vytipovala několik Čechů a Slováků pracujících pro americkou IBM, od níž chtěla získat cenné počítačové technologie. StB si proklepla jejich přátele a rodiny, které doma nechali, přes ně je pak měla dotlačit ke spolupráci. Celý plán ale selhal: rozvědce se nikoho z IBM naverbovat nepodařilo.

Uklidňovat se mohla alespoň krádeží počítačového procesoru Intel s označením 8080. Ten pak pod nápadně podobným názvem MHB 8080A vyráběla piešťanská Tesla. Získání čipu od Intelu si přitom u rozvědky nejspíš "objednal" státní podnik sám. "Manažeři významnějších státních podniků sice neměli přímý kontakt na rozvědku, přes prostředníka jí ale často dávali své požadavky na získání západních technologií, které potřebovali," říká historik Cvrček.

Vzorky HIV pro Sověty

Většina okopírovaných patentů směřovala do Aera Vodochody, Tesly Rožnov, ČKD nebo JZD Slušovice, v němž se vedle zemědělské výroby věnovali též biochemii nebo výrobě počítačů. Zásluhou průmyslové špionáže mohla navíc ČSSR začít se strojovou výrobou televizních obrazovek nebo novou technologií produkce pneumatik.

Převážná část kradených informací v Československu končila, hlavně vojenské a strategické poznatky se ale posílaly dále do Moskvy nebo dalších spřátelených států. V prosinci 1987 tak VTR do Sovětského svazu zaslala tři vzorky viru HIV. V té době se původce nemoci AIDS ve východním bloku téměř nevyskytoval, bratrská pomoc byla zjevně reakcí na první zaznamenanou nákazu v SSSR, k níž došlo v dubnu téhož roku. Sovětští vědci nejspíš vzorky chtěli zkoumat, aby na zhoubnou nemoc objevili lék.

Podle Sobka navíc rozvědka získala "dílčí informace k nadzvukovému letadlu typu Concorde", jež Sověti okopírovali do podoby svého TU-144. Koncem padesátých let pak VTR přispěla také k sestřelení amerického vojenského letadla U2, jež z výšky 20 kilometrů pořizovalo špionážní snímky sovětského území a jež Sověti sestřelili v květnu 1960. A to i za pomoci neznámého inženýra z ústecké Spolchemie, který podle Sobka pomohl zdokonalit zaměřovací systém sovětských raket.

Průmyslová špionáž však nesměřovala pouze proti Západu. Také Američané a jejich spojenci měli zájem získávat technologie protivníkova bloku. Západní cizinci byli ovšem v zemích komunistického bloku vystaveni důkladnému sledování místní tajnou policií, což špionáž podstatně ztěžovalo. "Dostat se do nějakých výzkumných ústavů navíc nepřicházelo v úvahu. Jedinou možností tak bylo, když k nim někdo z místních přeběhl," říká publicista Pacner.

Průmyslová špionáž v období studené války podle něj dokazuje nesmírné technologické zaostávání východního bloku za demokratickými státy. "Západ se opíral o obrovskou základnu výzkumných laboratoří a továren. Když Američané přišli s kosmickým programem Apollo, nakupovali vybavení z celého světa. To Sověti nemohli. Klíčový výzkum umisťovali v 'zakrytoj' oblasti, kde před sebou jednotlivá oddělení tajila, na čem vůbec pracují. Taková nekvalitní spolupráce nemohla dlouhodobě slavit úspěch," míní publicista.

Špioni se po revoluci dali na byznys

Po roce 1989 byla vědecko-technická rozvědka v tehdejším Československu zrušena a většina jejích špionů ze služeb státu odešla. Řada z nich se pak vrhla na podnikání, mnozí získali místa v tuzemských pobočkách západních firem, které dříve pro komunistický stát špehovali.

"Mojí výhodou byla bezvadná znalost angličtiny a ruštiny. Americké firmě se hodilo, že jsem se v Rusku dorozuměl," vyprávěl v roce 2014 časopisu Týden Jan Mühlfeit, který k VTR nastoupil v roce 1987. V roce 1998 to dotáhl až na pozici generálního ředitele české pobočky Microsoftu. Svou minulost jako problém nevidí. "Kdybych věděl, co vím dneska, nejspíš bych na ministerstvo vnitra pracovat nešel. Jenže tehdy mi bylo pětadvacet let, měli tam technologie a já jsem zrovna řešil bytovou otázku," říkal před lety manažer.

Jak tvrdí publicista Pacner, který několik příslušníků VTR vyzpovídal, neplatilo pro ně často, že by komunistickým myšlenkám věřili. "Jeden mi třeba vykládal, že v srpnu 1968 házel po sovětských tancích kameny. Když pak vystudoval práva, rozvědka ho oslovila a on zajásal, protože to znamenalo, že bude moci svobodně vyjíždět na Západ. Přihlášku do strany přitom vyplnil až po několika letech," říká Pacner. "Členové VTR byli zkrátka orientovaní na kariéru. Skalních bolševiků mezi nimi bylo nejvíc v padesátých letech, pak už tolik ne," dodává.

Konec studené války vztahy mezi státy Východu a Západu uklidnil. "Já si ale nedělám iluze o tom, že by průmyslová špionáž se studenou válkou skončila. Spíše se získávání cizích materiálů přesunulo ze států na firmy, které takto kradou informace svým konkurentům," míní historik Cvrček.

Metody průmyslových špionů současnosti jsou ovšem jiné, než jaké používali jejich předchůdci za studené války. Moderní průmyslový lupič je nejčastěji hacker, jehož si společnosti najímají na to, aby útočil na počítačové systémy jejich konkurentů. Z nich hacker získává důvěrné informace, které jeho firemní chlebodárce využívá třeba k tomu, aby urychlil či zdokonalil vlastní výrobu.

"Aktuálním trendem hackerských skupin jsou útoky na firemní dodavatele. Chtějí třeba získat plány nového auta, spíše ale zaútočí na dodavatele automobilky, kteří bývají méně zabezpečeni. Od nich pak získávají plány jednotlivých dílů nového vozu," vysvětluje šéf pražského kyberbezpečnostního výzkumu společnosti Cisco Martin Rehák.

Největší podíl na případech průmyslové špionáže mají podle všeho právě velké korporace, které za pomoci hackerů sbírají důvěrné informace z počítačů svých konkurentů. Většina států světa se do podobných krádeží zřejmě pouští, jenom pokud jde o sledování zbrojních novinek svých vojenských soupeřů. Významnou výjimku ale představují Severní Korea a již zmiňovaná Čína. Ta Američanům v roce 2015 oficiálně slíbila, že s podporou průmyslové špionáže za pomoci svých hackerských skupin skončí. Podle všeho ale její slib zůstal pouze na papíře a asijská velmoc ve svém lovu nápadů z rybníka amerických i evropských firem nadále pokračuje.