Malá obec zhruba o devadesáti obyvatelích se musela dovolat k Nejvyššímu správnímu soudu, aby se domohla něčeho, čemu zřejmě z nedostatku fantazie říkáme "zdravý rozum". V kauze šlo o propadlou silnici, kterou zaplatila státní dotace. Oprava se povedla, čas i cenu dodavatel dodržel, přesto finanční úřad usoudil, že by vesnice měla být potrestána. A tak jí udělil pokutu, která byla stejně velká jako samotná dotace. Tři roky a několik soudů pak trvalo, než vesnice vysvětlila, že nic špatného neudělala, což ostatně předtím potvrdily i kontroly z ministerstva, které dotaci poskytlo. Jen "finančáku" to nestačilo.

Celá kauza ukazuje na to, jak zvrácený celý systém dotací a následných kontrol je. Legislativa, která určuje, jak má vypadat veřejné výběrové řízení, je extrémně složitá. Ministerstva, která dotace poskytují, si stanoví podmínky, ty jsou ale často jen velmi obecné. To by samo o sobě nevadilo. Naopak, svázat peníze extrémně přísnými pravidly obvykle znamená dotaci výrazně finančně zatížit, ne-li rovnou znemožnit. Problém je, že kromě ministerstev, jež dotace poskytují, je tady ještě spousta jiných úřadů, které jsou součástí celého dotačního procesu a jeho kontroly. A je jedno, jestli jde o antimonopolní úřad, Nejvyšší kontrolní úřad, nebo právě finanční úřad. A samozřejmě soudy, které pak řeší odvolání všech zúčastněných.