Kulisy se proměnily, ne však podstata problému. Jako před dvěma lety Řecko, letos je to Itálie, na niž doléhá největší břemeno uprchlické krize, zatímco ostatní evropské země myslí nejdříve na svou domácí košili než na společný kabát. Společné řešení se postupně snad i nalezne, ale v nejbližší době Itálie, kam míří lidé od jižních břehů Středomoří, zůstane jejich prvním cílem, a tedy i první zemí, která se s nimi bude vyrovnávat.

Jeden náznak změny tu je, červencová čísla jsou ve srovnání s těmi loňskými ve stejné době o polovinu nižší. Avšak součet prvních sedmi měsíců neukazuje pokles, ale naopak mírný vzestup. Nejvíce však zneklidňuje hlavní rozdíl ve srovnání s Řeckem. Tam se brzy ukázalo, že páka k ráznému zbrzdění přílivu uprchlíků leží v Ankaře. Poté už bylo otázkou času a vyjednávání, jaká bude cena za to, že turecká stráž se přestane dívat stranou pokaždé, když budou proplouvat čluny naložené uprchlíky, a začne konat svou povinnost.

Největší potíž v současné fázi migrační krize představuje Libye. Od pádu Muammara Kaddáfího před šesti lety stále ještě nemá vládu, která by ovládala celou zemi. Jsou tu však pokusy přivést válčící frakce k dohodě. To poslední příměří zprostředkoval a v Paříži minulý měsíc osobně posvětil francouzský prezident Emmanuel Macron.

Křehkost dohody se ukázala při prvním testu realitou, když parlament v Římě tuto středu schválil operaci italských válečných lodí, které by měly zadržovat plavidla pašující uprchlíky ještě v libyjských vodách a předcházet tak situaci, kdy jim po dosažení mezinárodních a po nich italských vod vznikal nárok dožadovat se azylu. Mezinárodně uznávaná vláda v Tripolisu vůči ohlášené operaci nemá námitek, ale silný muž samozvané Libyjské národní armády generál Chalífa Haftar vzkázal, že zažene každou italskou loď, která zčeří vlny u libyjského pobřeží.

Toto varování může být jen úvodem k vyjednávání o příští ceně, protože Haftar se výslovně nezmínil o použití síly. Ať už Halfar blufuje nebo ne, proud uprchlíků nebude vysychat, dokud se v Libyi nenajdou partneři, kteří zaručí, že jejich ozbrojené síly budou kontrolovat pobřežní vody a pokud možno i jižní hranice země, přes které na sever proudí tisíce lidí z nitra Afriky.

Pokud se má migrační krize zastavit či alespoň omezit, bude třeba najít odpovědi na tři otázky: Co udělá Itálie a jak jí s tím ostatní evropské země pomohou? S kým a jak se dohodnout v Libyi? Jak se dohodnout se zeměmi, odkud lidé přes Libyi utíkají do Evropy?

Zaprvé, o pomoci vládě v Římě, jmenovitě finanční, se už debatuje, ale dokud nebudou odpovědi na otázky dvě a tři, zůstane Itálie pořád takříkajíc první na ráně a ostatní budou dávat přednost vlastním zájmům před společnými. To platí především o sousedech, Francii, Rakousku či Švýcarsku. Zadruhé, dohoda s Libyí se najde a bude v konečné fázi, podobně jako v případě Turecka, otázkou ceny. Ale migrační problém má původ na jih od Libye v řadě zemí sahajících od západoafrické Guineje až po Somálsko a Eritreu na východě Afriky, což bude vyžadovat mnohem větší a hlavně trvalejší úsilí.

Specifický problém představuje role nevládních, humanitárních organizací. Tento týden ho ilustroval případ lodě Iuventa zadržené na příkaz prokurátora ze sicilského Trapani. Ten posádku obvinil, že opakovaně vyzvedávala uprchlíky z lodí pašeráků v okamžiku, kdy jim nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Podle něj tak organizace Jugend Rettet, která si loď Iuventa najala, fakticky pašování lidí podporuje. Střetly se tu dva tlaky, tlak platného mezinárodního práva, podle něhož je třeba na moři pomáhat lidem v nouzi, a fakt, že se Itálie není schopna, ani kdyby sebevíce chtěla, o všechny uprchlíky, jejichž počet za minulých dva a půl roku dosáhl šesti set tisíc, sama postarat.

Jedna pozitivní zpráva by tu byla. Přes všechny silné řeči v nejbližší době alespoň nehrozí, že by Ankara uzavřenou dohodu roztrhala a hlavně přestala dodržovat. Obě strany si uvědomují, že je pro ně výhodná. V Berlíně přinejmenším kvůli letošním zářijovým volbám a v Ankaře mají tuze dobře spočítáno, že zahraniční obchod představuje kolem dvou pětin hrubého národního produktu a že z tohoto obchodu největší díl je ten evropský.