Oslavil jsem tento týden narozeniny. Ne žádné jubilejní, ale jsem už ve věku, kdy se za významné dají považovat všechny. A když to spojím s tím, že jsem stále v prázdninovém autorském módu, vychází mi z toho jediné. Že bych se měl tentokrát na poslední straně novin podělit o některé myšlenky související právě s věkem.

Například napsat něco o tkaničkách.

Jsou to mrchy. Byly vynalezeny proto, aby šikanovaly muže středního věku. Tím, že se rozvážou v tu nejméně vhodnou chvíli.

(Vysvětlení: nejméně vhodná chvíle = pokud zrovna nesedíte)

Ale ne, vy jistě víte, tkaničky byly vynalezeny, aby lidem držela bota na noze. Nejstarší archeologický nález boty s tkaničkou pochází z Arménie a je pět a půl tisíce let starý.

Ale to je zatraceně dlouhá doba na to, aby někdo přišel s něčím lepším. Boty jsou miliardový byznys. Nike, Adidas, Reebok. Namátkou. Korporace s tučnými účty v bankách. A tkaničky, co se rozvazují, jsou to jediné, co tam vymysleli?

Zaslechl jsem, že si teď mumláte cosi o suchých zipech. S těmi je to podobné jako s plenkami. Jsou buď pro hodně malé děti, nebo hodně staré lidi. V jisté fázi života jsou nepochybně důležité a užitečné. Vyřeší daný problém. Nicméně střední věk tou fází není.

Tkaničky nás muže v tomto věku ponižují.

Když si je chcete zavázat, máte dvě možnosti. Buď to uděláte vsedě, nebo nohu položíte na vyvýšený bod. Musí být zhruba ve 13 procentech vaší výšky, což je u mě asi 37 centimetrů. Pokud je níž, bolí vás v kříži. Pokud výš, hrozí natažení svalu nebo dislokace kyčelního kloubu nebo… prostě to bolí.

Rozumíme si?

Někdy jdu po ulici a cítím, jak se noha uvolňuje. Úplně vidím, jak se tkanička povoluje a začíná rozvazovat. Prosím ji:

"Hele, teď ne, teď se to fakt nehodí."

Rozvazuje se.

"Prosím!"

Je jí to jedno.

"Nebuď zákeřná!"

Rozváže se. Když vám je dvacet, tak zakleknete a tkaničku zavážete. Třívteřinová operace.

Když vám je třicet, řeknete "Hrome!" (nebo něco na ten způsob, podle vzdělání a lidí v okolí), zakleknete, heknete a vstanete. Desetivteřinová operace.

Když je vám čtyřicet (a nejmenujete se Jaromír Jágr), tak minutu vytrvale nadáváte, opatrně se několika grify sesunete k zemi, na třetí pokus se vám podaří tkaničku zavázat a pokračujíce v nadávání se po nějaké době znovu postavíte.

Ne že by rozvázaná tkanička byla zas takový problém, inteligentní člověk může klidně chodit s rozvázanou. Problém je v tom, že vás ostatní lidi nenechají.

"Pane, máte rozvázanou tkaničku!"

(Vypadám snad, že jsem slepý?) "Jé, děkuju, to jste hodná."

Pokračujete v chůzi v naivní víře, že vám to projde.

"Haló, pane, ať si na ni nešlápnete."

(Prokristapána, paní, nechte mě být.) "Jasně, máte pravdu!"

Doufáte, že se žena otočí a konečně si bude hledět svého. Ale ona stojí a hledí na vás.

Připomíná vám učitelku zeměpisu, která stojí před tabulí, významně poklepává ukazovátkem v pravé ruce o dlaň levé ruky a čeká, až řeknete, jak se jmenuje hlavní město Barbadosu.

Vy to nevíte.

O čtyřicet let později si nechcete zavázat tkaničku.

Ani v jednom z případů to není bitva, kterou můžete vyhrát. V osmi letech samozřejmě nemáte nejmenší tušení, že se hlavní město Barbadosu jmenuje Bridgetown. V osmačtyřiceti nemáte chuť ani kapacitu si zavázat nějakou pitomou tkaničku.

Výhodou středního věku je, že prostě můžete pokrčit rameny a říct: "Víte co? Já si ji zavazovat nebudu."

Dobré ženě vylétne obočí vzhůru. "Ale…" začne nějakou větu.

Jenže vy ji už neslyšíte, protože se otočíte a kráčíte pryč. Plandající tkanička, vydávající za jiných okolností denervující zvuk, teď o chodník pleská vítězně. Jste to vy, kdo odchází neponížen a s hlavou vzhůru.

Jen si tedy musíte dávat zatracený pozor, abyste si na ni fakt nešlápli.

A taky doufat, že zároveň nemáte rozepnutý poklopec. Protože muž ve středním věku s rozvázanou tkaničkou působí smutně, ale dá se to vydržet. Muž středního věku s rozepnutým poklopcem působí ještě o něco smutněji, ale taky to je v určitých mezích.

Těsně, ale jo.

Muž středního věku s rozvázanými tkaničkami A ZÁROVEŇ rozepnutým poklopcem je tragické nedorozumění moderní civilizace.

Vím, o čem píšu. "Pane, pojďte prosím se mnou stranou!" vyzval mě muž v uniformě na pražském letišti, když jsem před pár týdny procházel bezpečnostní kontrolou.

Krve by se ve mně nedořezal. Znáte ten pocit, kdy víte, že je něco špatně, ale nevíte co. Z přísného výrazu se nedalo mnoho vyvozovat, ale čekal jsem všechno od detailní osobní prohlídky až po zatčení.

Když jsme stáli stranou, muž ještě ukazovákem naznačil, ať se k němu nakloním.

Tlumeným hlasem řekl: "Zapněte si kalhoty, pane! Nevypadá to dobře."

Možná bych byl radši, kdyby mě zatkl a já mohl napsat na Twitter něco o policejní brutalitě. Ale napište, že vás bezpečnostní složky šikanují kvůli rozepnutému poklopci. To nejde.

Rychlým naučeným pohybem jsem se zapnul, poděkoval a vydal se zpátky k pásu s kontrolovanými kufry.

"Pane?" ozvalo se.

Takže to byla finta, blesklo mi hlavou. Snaha rozptýlit mou pozornost a policista mě teď zezadu povalí na zem a nasadí mi želízka.

Ale zase nic.

"Ještě máte rozvázanou tkaničku!" dodal, tentokrát už nahlas, aby to každý slyšel.

Zapište si: "Až dosáhnu středního věku, budu si na TOHLE muset dávat pozor."

Po pravdě řečeno, čekal jsem, že ten problém s poklopcem přijde později. Můj děda to měl rozhodně až po šedesátce. "Panebože, dědku, zapni si ten poklopec!" kárala ho vždycky babička.

Zdálo se mi to legrační.

Když jsem si poklopec zapomněl zapnout já, desetiletý školák, kárala mě slovy: "Chceš vypadat jako nějakej důchodce? Hned si zapni ty kalhoty."

Netuším, proč je rozepnutý poklopec problém přičítaný starším mužům. Ovšem je to realita. Nechci se domýšlet, ale třeba je to i proto, že jde o oděvní doplněk zakrývající část anatomie, která s přibývajícími léty klesá na významu.

My muži si poklopec zapomínáme dopnout v průběhu celého života. Potud vše v pořádku. Ale z osobní zkušenosti vím, že v posledních několika letech začal být tento problém… o něco palčivější.

Prostě ráno vstanu, jdu do práce, chodím po městě… a v určitý moment, v nejhorším případě až tehdy, kdy jdu někdy během dopoledne čůrat… zjistím, že mám poklopec rozepnutý.

Prokristapána!

Nejhorší je, že vám to nikdo neřekne. Na rozdíl od nízkého věku.

Jako kluci jsme s tím neměli problém.

Určitě pamatujete ty rádoby vtipné říkačky. Já je tedy nesnášel, ale mezi kluky to frčelo. "Zapni si poklopec, uletí ti sportovec!"

Nebo:

"Upni se u krku! Hahaha!"

Ani ve dvaceti nebo ve třiceti to nebyl zas takový problém.

"Ty vole, máš rozepnutý kalhoty!"

"Ježiš, dík!"

Před padesátkou jako by se z toho stala najednou citlivá věc. Nechápu proč. Jaký je rozdíl mezi rozepnutým poklopcem zakrývajícím třicetiletý penis a tím, který zakrývá čtyřicetiletý penis? Když jsou navíc v obou případech schované v trenýrkách?

Ohromný. Jako by oba penisy byly v jiných vesmírech.

Myslím, že jsem důvodu na stopě. Rozepnutý poklopec ve dvaceti je náhoda. Nebo nehoda. Jak chcete. Prostě něco, co se nešťastnou okolností stalo, a je třeba to napravit.

A pak je vše v pořádku.

Když vám táhne na padesát, je rozepnutý poklopec SYMPTOM. Nezvratný a jasný důkaz toho, že se váš život blíží ke konci a ten bude podobně zábavný jako jízda po silnici druhé třídy ve Středočeském kraji.

Všude samá díra, v zatáčkách v zimě námraza a v létě zaparkovaná auta s pražskou poznávací značkou, přes silnici přebíhá zmatená vysoká i houbaři (zmínění majitelé aut s pražskou SPZ) a kolem silnice jsou vzrostlé stromy, připravené vás zabít.

Žádná legrace. Za vámi život a před vámi smrt. Nebo tak se to aspoň zdá.

Takovému člověku nemůžete říct, že má rozepnutý poklopec.

Asi jako nemůžete říct šilhavému, aby se díval rovně.

A bude hůř.

Četl jsem někde na webu, že v Japonsku se prodávají kalhoty, které − pokud je máte na sobě, jste v pohybu a máte rozepnutý poklopec − vydávají varovný signál. Mají v kapsičce, původně určené na prezervativ, zašitý čip a malý reproduktor.

Je to podobné, jako když jedete v autě a nezapnuli jste si bezpečnostní pás. Nejdřív vám to jen tak laškovně pípne, pak vás to rádoby legračně pošťuchuje… a nakonec to spustí akustickou kanonádu, která vás donutí se těmi pitomými pásy připoutat.

Píp píp píp.

"Dopni se, starouši!"

Promiňte, ale mě to uráží. A urážejí mě i návrhy mé ženy, ať si kvůli problémům s rozvazujícími se tkaničkami tedy dělám dvojitý uzel, protože pak se mi boty nerozvážou.

Čip? Dvojitý uzel?

To je jako brát si před sexem viagru. Každý muž uznává, že je to skvělý, ba geniální vynález. Ale je to pro ty ostatní, podobně staré muže, protože JÁ to přece nepotřebuju. ZATÍM. Vyčkejme. Uvidíme.