Do tří let věku se určuje až devadesát procent naší osobnosti. Přeloženo: to, jakou práci děláte, to, s kým žijete, kde žijete a jak se vám v životě daří, je z drtivé většiny rozhodnuto ještě dřív, než vám na narozeninovém dortu zapálí třetí svíčku. To je pádný důvod, proč s tímto obdobím rozhodně moc neexperimentovat. Jsou to jemné švýcarské hodinky.

Platí: čím dříve a silněji do toho období nepřirozeně zasáhnete, tím horší to může mít po celý život následky. Riziko chyby je obrovské! Dvouleté dítě nepatří do školky, ale do náruče mámy.

K tomu, abyste se v tomto období mohli zdravě vyvíjet, potřebujete více než cokoli jiného spokojenou a něžnou mámu. Máma není nikým a ničím nahraditelná. Vazba mezi ní a dítětem je naprosto unikátní, nic podobného v přírodě nenajdete.

Chceme po učitelkách nemožné

Dítě do tří let věku dokonce umí svět rozdělit jen na dvě části. Na "JÁ", kam patřím já a moje máma. A "NE-JÁ", kde jsou všichni ostatní: táta, sourozenci, babi a děda. Neboli dítě vnímá sebe a mámu jako jednu bytost, jinak to neumí. Takže když děcko strčíte do školky příliš brzy, vyrvete z něho kus jeho JÁ. A ten drobek tomu nebude rozumět. Je pravděpodobné, že si bude myslet, že něco špatného provedl a že odloučení od mámy je trest, který za to přišel.

Ve školkách se učitelky ve třídách střídají, přitom společně jsou u dětí jen část dne. Jednoduše proto, že kdyby byly obě ve třídě celý den, stálo by to hodně peněz. Když se nepřekrývají, je na jednu učitelku až 28 dětí. Umíte si to představit? Dvacet osm? Takže když se mě někdo zeptá, jaké jsou české učitelky, tak odpovím: výborné. A hned dodám: ale unavené a vyčerpané. Mají toho už plné zuby. Jestli chceme něco ve školkách měnit, nejprve musíme zmenšit počet dětí na jednu učitelku. Optimálně pět až sedm. To je první krok.

Jestli chceme někoho posílat do školky, musíme tam nejprve vytvořit podmínky. Nemohu posílat do školky dvouleté, když jsme nevytvořili podmínky ani pro ty tříleté. To dá přece rozum. Malé dítě potřebuje určitý − a to nemalý − počet doteků, určitý počet pohlazení, určitý počet pohledů. Žádná učitelka nemůže dát dvaceti osmi dětem to, co potřebují. To není v lidských silách. V excelové tabulce na ministerstvu to sice může vycházet, ale očekávat něco podobného v reálném životě je ohavné.

Některé mámy jsou v zoufalé finanční situaci a opravdu potřebují jít do práce. Nechci jim nasazovat psí hlavu. Ani není třeba: mámy přece vždycky pracovaly a děti u toho vždycky přirozeně byly. Ale bylo to doma. A mámy na celý den neodcházely. Překlad: musíme tlačit na firmy a politiky, protože potřebujeme částečné úvazky, potřebujeme sdílené úvazky a potřebujeme práci z domova. A přestaňme se tvářit, že to v zemích okolo nás nefunguje.

Koho se vlastně ptali?

Neznám jediného odborníka, který by doporučoval, aby dvouleté děti šly do školky. Ani jednoho. Proč tedy došlo ke změně zákona? Cituji z dopisu z ministerstva, který mi přišel: "prokazatelná ekonomická výhodnost včasného návratu rodičů do práce". Aha. Takže HDP je bůh. A čím vyšší výkon ekonomiky, tím šťastnější rodina. To teda určitě.

V Česku máme nejstarší systém povinné školní docházky na světě. Máme světově unikátní délku mateřské dovolené. Já bych obojí střežil jako oko v hlavě, je to nesmírně důležitá věc: obrovská hodnota. Naše rodinné stříbro. A je strašně nebezpečné se o to připravit.