Když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, že jednou ze mne bude taky důchodce, zpíval skoro před padesáti lety Karel Kryl. Nutno dodat, že od té doby se toho moc nezměnilo. Důchodci i nyní z 95 procent spoléhají na státní penzi, a ta není nijak uchvacující: podle údajů České správy sociálního zabezpečení dělá průměrný důchod "závratných" 11 807 korun. Milion dvě stě tisíc seniorů nedosáhne ani na tuto částku. Podle ČSSD, která prosadila zrušení druhého pilíře, jde "jen" o špatné nastavení parametrů, žádné změny potřeba nejsou, zdroje jsou, a když nejsou, tak se někde najdou.

Ostatní politici z koalice takové nadšení nejeví. Pavel Bělobrádek z KDU-ČSL (zřejmě v rámci předvolební kampaně) prohlásil, že bylo chybou druhý pilíř zrušit a nic nového nenabídnout. Jeho recept daňových asignací (tedy odvedení části sociálního pojistného přímo na účet rodičů, prarodičů, dětí, matek dětí apod.) ovšem neřeší tristní stav důchodového účtu. Spíš z něj naopak vyvádí další peníze. Nutno dodat, že ani ostatní strany nemají nic přesvědčivého.

Vymyslet dokonalý penzijní systém v době stárnutí populace, nízkých úrokových sazeb, prohlubujícího se zadlužení státu a relativně vysoké nezaměstnanosti mladých (ta se v Česku projevuje "nekonečným" studiem) je samozřejmě obtížné. Pohled na pravidelný žebříček nejlepších světových penzijních systémů světa Mercer Global Pension Index ovšem jistou představu, jak na to, dává. Dlouhodobě se na prvních místech drží Dánsko a Nizozemsko. Oba systémy kombinují státní průběžný systém (tedy to jediné, co nabízí Česká republika), povinné odvody zaměstnavatelů do fondů (buď státem spravovaných, nebo soukromých, vždy však jde o fondy založené na neziskové bázi) a soukromého připojištění. Součástí je i postupné zvyšování věku odchodu do důchodu i nad v Česku schválených 65 let. Argument, že si podobný systém žádá vyšší odvody, platí jen částečně. Absolutní rozdíl v odvodech je navíc výrazně nižší než rozdíl podílu budoucích penzí vůči platu.

Penzijní reforma v českém podání byla špatná a její mizerné provedení, které nakonec prošlo parlamentem, kritizovali i ti, kteří ji teoreticky připravili. Představa, že státní průběžný systém, bez výrazného zvyšování odvodů nebo/a věku odchodu do důchodu, nás, současné i budoucí seniory zabezpečí, je ovšem také iluzorní. Jednoduché řešení neexistuje, pokud nebudeme posílat jako v románu Konec civilizace všechny starší do "umíráren". Současný systém ovšem nic jiného, než aby se člověk třásl strachy z vize státem placené budoucnosti, nenabízí.