Potkaly se v Praze. Katherine (Xie Kaixin, "Šťastná"), Catherine (Chi Ziyuan, "Zdravá") a Irina (Li Jiayang, volně "Slunce, rodina a štěstí"). Tři čínské slečny, které si pro pohodlnější kontakt se Západem vybraly nová jména a občas si s chichotáním napovídají, když se jimi mají oslovit. Katherine je studentkou prvního ročníku práv na Východočínské univerzitě v Šanghaji a tvrdí, že Kathy zní podobně jako její vlastní jméno Kaixin. Catherine, druhačku z prestižní Šanghajské univerzity politických věd a práva, zaujal jeho význam − v řečtině totiž znamená "čistá". Irina, její spolužačka s vůlí měnit svět, současnou Čínu nevyjímaje, se nechala inspirovat oblíbenou postavou z amerického seriálu, která dokázala pomstít zradu na svých milovaných. Všechny mladé ženy přivedla do Prahy účast na letní škole European Centre for Career Education, díky níž prohloubí své znalosti práva a později poputují na stáže do prestižních evropských firem.

Budoucí právničky se shodují, že vybírat si v dospělosti nové jméno, byť jen na chvíli, je vzrušující úkol. Není to také naposledy, co se hovor točí kolem bohatství významů, jimiž jejich rodná řeč oplývá, anebo nedorozumění, k nimž může dojít, když se složité myšlenky převádějí do jednodušších kódů. Chybí jim občas anglická slovíčka pro běžné postřehy či situace? Samozřejmě, říkají, a kolik je té čínské poezie, kterou nikdy nikdo nepřeloží! Irina, původem z provincie Jün­-nan, jejíž severozápadní část je historickou součástí Tibetu, začne vyprávět o své vášni pro starou kulturu tompa (dongpa). Ta má vlastní jazyk s unikátním systémem zápisu, jemuž nerozumí ani většina Číňanů. Její milovaní hrdinové však evropskému zvědavci mizí za hradbou čínských znaků.

Co se vlastně dá ze západních médií zjistit o zemi, jejímž dějinám a hlasu rozumí hrstka sinologů, obchodníků či politiků? Co si mladé ženy myslí, že si o nich myslíme? A je to vůbec důležité?

Vaše představy na moji hlavu

Se seznamováním začínáme nad mapou. Provincie Jün­-nan, Šan­-si a Šanghaj, megalopolis se zvláštním statusem provincie, již by obyvatelstvo České republiky zabydlelo zhruba z jedné třetiny, spojuje osa se střední délkou kolem čtyř tisíc kilometrů. Dvě dívky už v minulosti z Číny vycestovaly, například Katherine se s rodinou podívala do Japonska. Způsob, jakým tuto část světa líčí cizince, je citlivý a zároveň roztomilý. Co asi v Česku víme o Japonsku? A o Číně?

"Japonsko je také asijská země, až tolik rozdílů mezi námi není," přichází se srovnáním, nad nímž by se dojal nejeden sinolog či japanolog. "Jíme hůlkami, máme podobné jídlo… V Japonsku se ovšem jezdí vlevo, zatímco v Číně vpravo," vypočítává Katherine a sleduje, zdali má cenu pouštět se do většího detailu.

"Mám ráda americké zpěváky, seriály a filmy. S přáteli chodíme i na dobré jídlo. V Číně je ho tolik!" zasní se Katherine.

"Japonci jsou nesmírně hrdí lidé. A čistotní!" pokračuje. "Tak luxusní záchody jsem v životě neviděla. Spousta Číňanů miluje japonskou kulturu, třeba komiksy jsou u nás hrozně populární. Já mám ze všeho nejradši japonské sakury a chtěla bych se na ně jednou podívat v dubnu, když rozkvétají," zasní se a podotkne, že si na to asi bude muset počkat, až dostuduje.

Catherine, její kolegyně, se před pár lety podívala do Spojených států. "Byla jsem tam deset dní. Se stovkou dalších týmů z celého světa jsme se zúčastnili šampionátu VEX Robotics, bylo to báječné." Nejdříve se zdá, že mluví o soutěži milovníků herních konzolí, později ale vychází najevo, že šlo o sportovní klání, v němž "atlety" představovali skuteční roboti, které studenti staví v průběhu celého roku. Cílem šampionátu je mimo jiné podpořit výuku robotiky na středních školách − předmět propojuje přírodní vědy, inženýring a sociální schopnosti soutěžících. Učí je improvizovat v řešení technických problémů (robůtci popojíždějící proti sobě na malých hřištích se často srážejí), odhadovat rizika i spolupracovat.

Irina je za hranicemi Číny poprvé a její zkušenost vystihuje tato poznámka: "Země velká jako ta naše vám vystačí na dlouho." Její angličtina však zní zdaleka nejpřesvědčivěji; ve vysvětlování se také spontánně pouští do nejsložitějších otázek. Nedávno nastoupila do kurzů anglické výslovnosti, protože některé hlásky v čínštině neexistují a naopak. I ona však s tímto jazykem začínala ve školce. Dívky si na způsob výuky cizích jazyků trochu stěžují ("kdybychom se radši dívaly na filmy, ve skutečnosti musíme nahlas hodiny přeříkávat slovíčka"), ale jejich znalosti jsou ohromující i přesto, že se cizím řečem na střední škole učily ve třídách o 30 nebo i 60 studentech.

Jejich vyprávění zdobí obraty typu "je zřejmé" či "nepochybně", a tak se dá předpokládat, že v citlivějších otázkách, které hraničí s politikou, budou umět vhodně formulovat. Politické řeči sice nejsou v plánu, přesto na jakési hodnocení tamních poměrů dojde. Na několika místech se také zřetelně připomene skutečnost, že evropské představy o tom, k jakým postojům může mladého člověka vést dědictví tisíciletého císařství, poměrně krátký úsek moderní historie pod vládou Komunistické strany Číny a možnosti 21. století, jsou trochu scestné.

Z uniformy do kavárny

"Peking začal znova brojit proti podvratným vlivům Západu, které do společnosti pronikají skrze liberální akademické prostředí, a ve věci se osobně angažuje prezident Si Ťin­-pching," stojí v jednom z aktuálních a na pohled zasvěcených textů o životě dnešních mladých Číňanů na serveru Chinafile.com. V textu amerického autora, jenž referuje o vzrůstajícím tlaku na "politickou uvědomělost čínské mládeže", také stojí, že tamní vysokoškoláci mají při nástupu ke studiu povinnou brannou výchovu. A tak se dívek oblečených do šatiček střižených podle francouzské módy opatrně ptám, jestli je to pravda − a jak je podobný výcvik náročný. Irina hlásí, že prezidenta Si Ťin­-pchinga nedávno viděla: přijel na její univerzitu otevírat nový studijní program posilující výuku mezinárodních vztahů.

"My už stejně všechno podstatné umíme ze střední," usmívají se studentky. Katherine si myslí, že branná výchova s politikou příliš nesouvisí. "Prostě na sobě máme uniformy, vyjedeme mimo centrum města a posloucháme přednášky. Jídlo tam tedy bývá dost hrozné," připomíná a ostatní jí dávají za pravdu. "Ale celkově je to mnohem lehčí, než co si člověk pamatuje ze střední − na vysoké nás nechávají odpočívat, a dokonce si občas můžeme objednávat jídlo z internetu," směje se.

Irina dodává, že během výcviku dostávají školení o čínské armádě. "Mezi lektory jsou vojáci, kteří chtějí, abychom si uvědomili, že mladí lidé jsou silou Číny, ale že se pořád máme co učit. Neříkají nám, že máme mít silné vojsko, abychom byli v konfliktu se sousedními státy, ale máme si připomínat hrdiny, kteří nám přinesli mír. Mučit nás tím ale nikdo nechce," shrnuje. Dívky dodávají, že Čína má profesionální armádu, a tak se do ní může přihlásit, kdo chce. "V Koreji je to mnohem přísnější, tam se na vojnu musí," připomíná Katherine, ale bohužel neupřesní, kterou Koreu má na mysli. Není vyloučeno, že to platí pro obě.

To mi říkal táta

Když dostanou otázku, zdali jsou pyšné na to, jak velkou a starou kulturu reprezentují, svorně se rozzáří, že ano. Jejich rodiče jsou hrdí, že se dostaly tam, kde jsou, tedy do Evropy, a v onom konkrétním okamžiku i do pražské kavárny, kde si mohou povídat o svých snech a plánech do budoucna.

Katherine prý pochází "z úplně normální rodiny": její matka je letuška, otec pracuje u téže letecké společnosti. Catherinina matka je dermatoložka, otec inženýr; Irinina matka je gynekoložkou a otec soudcem pro civilní spory. Irina o odkazu své rodiny mluví dojemným způsobem, a zejména tatínek z jejího vyprávění vychází jako postava z pohádkových příběhů.

"Moje máma byla díky svému povolání u narození spousty dětí. Přála si proto, aby ze mě vyrostl laskavý a vřelý člověk. Táta mi zase vždycky rád vyprávěl o svých případech, třeba o manželských sporech nebo hádkách o majetek. Řekl, že smysl pro spravedlnost musí mít člověk v srdci, a že když budu špatný člověk, zákon si na mě došlápne," usmívá se. "Pak mi taky vysvětloval, že znalostí zákonů mohu pomoct spoustě lidí, hlavně těm nejchudším. Jednak je mohu vzdělávat, ale taky ochraňovat," říká Irina, jejíž studijní specializací je environmentální právo, ale zajímá se také o státní správu.

Všechny dívky mají ke studiu ušlechtilé pohnutky, jaké nejsou příliš srovnatelné s konceptem "právničiny" coby lukrativní kariéry. Katherine chce pečovat o mezinárodní vztahy, Catherine, jež původně chtěla být lékařkou, ale nestačily jí k tomu výsledky z přijímacích zkoušek, vidí podobnost práva a medicíny v základním principu − tím je pomoc ostatním. Irina o právu a zvyklostech v čínské společnosti mluví nejotevřeněji a svým způsobem nejkritičtěji. Její výhrady jsou pro Evropana trochu zastřené, ale vyplývá z nich, že znalost práva znamená možnost ochránit se před křivdami systému.

Právník versus slovo Boží

"Čínská vláda je velmi silná. Znalost práva je prostředkem, jak se jí přiblížit. Potom poznáte, jak věci v naší společnosti fungují. Když to víte, vede se vám opravdu dobře. Ale společnost tato pravidla drží pevně v rukách," naznačuje. "Má teta říkala, že Ježíš se postará o své ovečky, táta zase, že právo se postará o obyčejné lidi. Když neznáte zákony, vláda si s vámi může dělat, co chce. Řeknete něco špatného a nebudete vědět, jak to napravit," vypráví Irina.

"Když tenhle obor vystudujete, máte k dispozici legitimní nástroje, jak tlačit na naše politické představitele. Bez nich se svého hlasu tak trochu vzdáváte. Můžete třeba založit skupinu a prát se za své zájmy: na univerzitě se nedávno stávkovalo kvůli cenám knih… Právníci takhle trénují často. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že bojovat s nepřáteli a bezprávím je naivní. Teď vidím, že je to skvělý způsob, jak se bránit," vysvětluje Irina. Na otázku, před čím konkrétně je potřeba se bránit, odpovídá opět obecně, ale upřímně: čínské zákony prý občas ubližují obyčejným lidem.

Irina o současné Číně mluví s odkazy na řádově delší dějinný úsek, než je zvykem v Česku či v Evropě obecně. Zatímco zde se v hodnocení otázek veřejného života odkazuje na období zhruba stoleté, případně na dědictví konkrétních dekád 20. století, Irina uvažuje v kontextu celého čínského císařství. Historie císařské Číny přitom sahá do druhého století před naším letopočtem.

"Za císaře platilo, že to, co řekl, bylo slovo Boží. Dnes žijeme v nové Číně, ale tenhle přístup je v našich myslích pořád zakořeněný. Máme dojem, že s vládou se nedá bojovat. Ovlivnit ji sice není jednoduché, ale máme Všelidové shromáždění, kam své zástupce vybíráme. Díky němu se naše vláda dozvídá, co si lidé myslí."

Muži, ženy, weby

Debata se díky Irinině energii přirozeně posouvá k tomu, jaké změny − a klidně apolitické − by si ve své zemi přály vidět obě Kateřiny. První z nich, Katherine s láskou k Japonsku, reaguje bezprostředně: "Jsem feministka. Vnímám spoustu nerovností mezi muži a ženami, a nejen v Číně − na celém světě. Proč se při pracovních pohovorech zaměstnavatelé ptají žen, jestli mají partnery, zdali jsou vdané a kolik chtějí mít dětí? U mužů rozhodují jen jejich schopnosti. Anebo jiná věc: přála bych si, aby učitelé a rodiče dívkám neříkali, že nemají talent na matematiku a měly by se raději věnovat humanitním předmětům," vypočítává Katherine své výhrady. "Já sama v matice nikdy nevynikala, ale vždycky jsem si mohla vybrat, co chci dělat."

Catherine, její tišší kolegyně v šatech s puntíky, se začne zabývat omezeními týkajícími se televizních pořadů a webů. Připomene, že v Číně není možné používat Google − s její pomocí se také dozvídám, jak se vyslovuje název tamního největšího vyhledavače, jímž je Baidu. Slovo zní v čínštině měkce a konejšivě, přibližně jako "pai­-tu", a volně přeloženo znamená "stokrát" či "nesčetněkrát". Jedná se o odkaz na klasickou čínskou báseň z období dynastie Sung, jejíž autor žil na přelomu 11. a 12. století.

Catherine po chvíli dochází k opatrnému závěru, že i přes mírné nepohodlí nemusí být internetová zeď až tak špatná věc: "Bere nám sice kousek svobody projevu, ale na internetu by se jinak našla i spousta násilností a erotiky, což by mohlo mít špatný vliv na děti a teenagery." Evropan se zkušeností s životem v postkomunistické zemi si sice v tu chvíli připadá jako poučenější příbuzný, ale schopnost dívek zachovat si otevřenou mysl je neoddiskutovatelná.

Na otázku, zdali se dá na čínském internetu dopátrat nějakých nekalostí, Catherine odpovídá, že za jeho bezpečnost odpovídá internetová policie, která nevhodný obsah okamžitě maže. Všechny tři mladé ženy dostávají otázku, zdali využily možnosti si v Evropě pořádně "zagooglovat". Žádná neodpoví, ale všechny se rozesmějí.

Irina otázku o změnách ve své vlasti vezme ze seriózního konce. Její postesk sice není rozklíčovatelný do velkých podrobností − týká se rozdílu mezi "čínskými vládními vztahy" a "lobbingem", který u nich oficiálně neexistuje, ale je zřejmé, že by si přála, aby se cizinci zbavili stereotypních představ, jež o Číně mají.

"Chtěla bych, aby lidé ze zahraničí poznali skutečnou Čínu. Jedna z nejhorších věcí, kterou jsem v Praze o Číně slyšela, byla 'v téhle zemi uspějete, jenom když tam někoho důležitého znáte'. To není pravda. Vztahy jsou v naší kultuře skutečně důležité a je potřeba přistupovat k nim určitým způsobem, ale to neznamená, že bez korupce a protekce se nikam nedostanete," vysvětluje.

Tohle vám u nás nezabere

Irina je v současnosti na stáži v české agentuře CEC Government Relations. "První úkol, který jsem od šéfa dostala, bylo zjistit co nejvíc o způsobu, jakým v Číně funguje lobbing. Shromáždila jsem spoustu materiálů a vyšlo z nich, že princip, jak si ho představujete vy, je u nás nepoužitelný. Lobbovat znamená přistoupit k někomu s tím, že ho přesvědčíte. 'Přesvědčování' v Číně vyvolá jedinou reakci: váš protějšek s vámi a priori nebude souhlasit. Lidi u nás nepřimějete udělat něco, co nechtějí. Nejdřív se s nimi musíte seznámit, pak je poznat o něco blíž, spřátelit se s nimi − tehdy s vámi možná začnou probírat to, co se vám hodí," líčí Irina. "Nepotřebujete úplatky, ale trpělivost."

Vnímavost, s níž mladé ženy přistupují k donedávna zcela neznámému prostředí, je působivá. Jejich plány do budoucnosti také nejsou zrovna malé: všechny by si přály vystudovat práva na amerických univerzitách, protože "lepší práva nikde nemají". Kateřinám by nevadilo strávit nějaký čas v zahraničí, Irina by chtěla pracovat v Číně, kterou miluje.

A jak tráví volný čas, když zrovna nestudují? "Jako holky všude na světě," říká Katherine. Chodíme do butiků, zpíváme karaoke. To je u nás hrozně populární. Mám ráda americké zpěváky, televizní seriály a filmy. Taky s přáteli chodíme na dobré jídlo. V Číně je ho tolik!" zasní se. Catherine doplňuje, že se ráda věnuje sportu, hlavně badmintonu, který hraje čtyřikrát do týdne. "I já mám ráda večeře s přáteli a svými rodiči. Školní kantýna je… Jak bych to řekla, když můžete, tak se najíte jinde," směje se. Irina miluje japonské thrillery, které prý famózně pracují s napětím a hudbou.

Na otázku, zdali využily příležitosti zažít v Evropě něco výjimečného, co by jim doma neprošlo, dá Irina lakonickou odpověď: "Skočila jsem padákem z letadla. Šla jsem na řadu první, a to jsem nestála kdovíjak blízko u dveří. Instruktor mě chytil a prostě mě vyhodil ven. Ječela jsem a řvala, obličej se mi v té rychlosti plácal jako žábě. Ale bylo to fantastické!" Rodičům o svém "evropském" zážitku řekla dodatečně.

Katherine kromě právnických přednášek organizovaných programem European Centre for Career Education nic jiného nestihne, ale kdyby mohla, "taky by si prý skočila". Nakonec přijde řada na Catherine, která chvíli mlčí. "Na internetu jsem se dočetla, že jsou u vás mimořádně populární pivní lázně. Ano, myslím koupele v pivu, to je tady taková tradice, ne? Zkoušela jste to? Já si nějaké najdu, když bude chvilka, v životě jsem o tom neslyšela…"