V motocyklových závodech jde o milisekundy. Ačkoliv má Karel Abraham na svém kontě několik velmi dobrých umístění, po sérii dílčích neúspěchů minulý rok z prestižní kubatury odešel a závodil na světovém šampionátu produkčních sportovních motocyklů, takzvaných superbiků. Letos se však do královského seriálu závodů vrátil.

S rodákem z Brna se potkáváme jak jinak než na Masarykově okruhu, kde se během prvního srpnového víkendu odehraje Grand Prix České republiky. V areálu už je všechno připraveno, napětí vzrůstá a k nám z tratě doléhá dravý řev motorů.

Před brněnským závodem byla neobvykle dlouhá pauza, která trvala více než měsíc. Jak jste toho využil?

To je pravda, obvykle mezi závody bývá rozestup 14 dní. V první polovině jsem si splnil letní dovolenou − vždycky sedneme s kamarádem na motorku a objíždíme kus Evropy. Vloni to byla Skandinávie, letos padla volba na Balkán a nemělo to chybu.

Karel Abraham (27)

◼ Na motorce se naučil jezdit už v dětství, v roce 2005 poprvé startoval na mistrovství světa pod číslem 44. To postupně nahradila sedmnáctka, kterou nosí dodnes. Zlomovým bodem jeho kariéry byl rok 2010, kdy sezonu uzavřel vítězstvím ve Valencii a po Františku Šťastném a Lukáši Peškovi se stal třetím českým vítězem závodu Grand Prix v historii.
◼ Motocyklové publikum zná Karla Abrahama také pod přezdívkou Abaja, která vznikla v jeho raném věku, kdy ještě neuměl vyslovit své jméno. Dnes tento pseudonym využívá především jeho oficiální fanklub. Po roční pauze se Karel Abraham letos vrátil do královské kubatury MotoGP v týmu Pull & Bear Aspar Team. Jezdí na motocyklu značky Ducati, který považuje za dosud nejlepší stroj kariéry.

Jak taková pánská jízda vypadá?

Snažíme se to pojmout trochu divoce: spíme ve stanu, sami si vaříme a všechno potřebné se musí vejít na motorku, takže máme hodně omezenou bagáž. Tohle je uprostřed celoročního shonu jediná chvíle, kdy dokážu úplně vypnout a nezabývám se všedními problémy.

Druhá část volna už patřila tréninkům?

Bylo to tak, odjel jsem do Francie a potom do Španělska. Musel jsem to celé odřídit, takže to bylo docela vyčerpávající. Teď už musím pořádně makat, abych se připravil na závěr sezony.

Spousta lidí neví, co všechno se za vašimi tréninky skrývá. Kromě techniky jízdy je to jistě i fyzička…

Ten, kdo motocyklovým závodům trochu rozumí, ví, že kromě jízdy musí závodník pracovat také na sobě. Na motorce je to fyzicky velmi náročné, hlavně když je vedro a mám na sobě kombinézu. Je tam spoustu přetížení, při brzdění, akceleraci i běžné manipulaci. Takže chodím běhat a posilovat.

Máte nějaký doporučený jídelníček?

Váhu si musím hlídat, ale to neznamená, že bych nikdy nezašel do fastfoodu. Jednou za čas to mám rád. Ale jakmile pozoruji, že jdou kila nahoru, musím to řešit.

Existuje něco jako ideální váha motocyklového závodníka?

Takhle bych to nenazval. Samozřejmě že čím jsem lehčí, tím je to lepší a jednodušší pro jízdu. Současně musím mít dostatečný výkon a sílu, abych mohl motorku ovládat. Znám jezdce, který má pod 50 kilogramů a je také velmi rychlý, jenže je o hodně menší než já. Kdybych já vážil pod 60 kilo, byl bych hrozně hubený a neměl bych žádnou sílu. Žádné předepsané tabulky pro ideální hmotnost nejsou, musíme prostě zvládnout svůj stroj.

Pocházíte z Brna. Co pro vás zdejší Masarykův okruh znamená?

Hrozně rád se sem vracím a mám radost, že se v Brně Grand Prix každoročně jezdí. Na druhou stranu je to asi nejhektičtější závod z celého seriálu, takže z tohohle pohledu k těm nejoblíbenějším nepatří. Vzhledem k tomu, že jsme s Jakubem Kornfeilem, který závodí v kategorii Moto3, jediní dva Češi, kteří jezdí světová mistrovství a v kategorii MotoGP jsem úplně sám, jakmile se blíží brněnský závod, upnou se na mě sponzoři, novináři, kamarádi, rodina, fanklub, zkrátka lidé ze všech stran. Každý se mnou chce trávit nějaký čas a je to daleko větší tlak než na jakékoliv jiné Grand Prix.

Původně jste motocyklovým závodníkem být neměl − věnoval jste se lyžování. Měl jste už tehdy světové ambice?

Vůbec, na lyžích jsem všeho všudy odjel asi tři závody. Lyžování se odjakživa líbilo mému tátovi, a tak mě jako malého kluka přihlásil do oddílu. Ne že by mě to úplně nebavilo, ale jakmile jsem si začal s motorkami, s lyžováním byl konec. Ale rodiče určitě zklamaní nejsou. Chtěli, abych něco dělal a neflákal se doma, což se splnilo.

Kdy jste se poprvé projel sám na motorce?

Už v devíti letech jsem měl slabou motorku, na které jsem se učil jezdit.

Smí se to vůbec?

Jasně, jen nesmíte jezdit na silnici. Když mi bylo jedenáct, podařilo se mi přesvědčit rodiče a pod stromeček jsem dostal minibike, zmenšeninu klasické silniční motorky.

Jak se z kluka na minibiku stane závodník nejprestižnější světové kategorie?

Ze začátku je to hodně o rodičích a jejich podpoře. Nejdřív jsem začal jezdit na mistrovství republiky, aniž bych si vůbec dělal nějaké naděje na úspěch. Jenže jsem měl stále lepší výsledky, a tak jsem zkusil evropské závody. Přesedlal jsem na motorku s objemem 125 kubických centimetrů, s kamarády jsme založili tým a dostali možnost jet na mistrovství světa. Tam jsem zkusil dvěstěpadesátku. A takhle se to pořád akcelerovalo, až jsem se dostal sem.

Minulý rok jste ale v kategorii MotoGP nezávodil a odskočil jste si k superbikům, v nichž jste dokonce viděl svou budoucnost. Teď jste zase zpátky. Co se stalo?

MotoGP je nejvyšší soutěž, a to jsem si uvědomoval i v okamžiku, kdy jsem ji opouštěl. Tou dobou jsem byl ve složité situaci. Měl jsem smůlu, moc se mi nedařilo a už jsem tak nechtěl pokračovat. Vypadalo to, že se úplně zahrabu a s motorkami budu muset skončit. Tak jsem to šel zkusit do superbiků. Moje vize byla taková, že přijdu a se mnou se dostaví i dobré výsledky − nejdřív nejlepší desítka, pak pětka a nakonec bedny. Jenže můj tým se ukázal jako hodně špatný, motorka, na které jsem závodil, byla také šílená. Taková kombinace znamená prostě tragédii.

jarvis_5981dbf7498e27acf5c1bb02.jpeg
Český motocyklový závodník Karel Abraham
Foto: Tomáš Škoda

Takže očekávané výsledky se nedostavily…

Výsledky byly opravdu strašné. Když to spočítám, můžu říct, že minimálně 50 procent závodů jsem nedokončil kvůli technické závadě. To v dnešní době není přípustné, to se jezdci během sezony stává jen velmi výjimečně. Mně se to stalo tolikrát, že to v jednu chvíli vypadalo na úplný konec kariéry.

A ten se rovněž nedostavil, naštěstí…

Získal jsem další angažmá v MotoGP, i když to nebylo vůbec jednoduché. Ale současné výsledky za to určitě stojí.

Letošní sezona pro vás začala velmi slibně, na kontě máte desáté i sedmé místo. Poslední závod v německém Sachsenringu však přinesl až 17. pozici a několik závodů jste kvůli pádu vůbec nedokončil. Kde pořád berete sílu a motivaci?

Mám za sebou několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že už se na to vykašlu, že to za to nestojí. Protože když se člověku nedaří, je jasné, že ho to nebaví, a naopak. Měl jsem spoustu takových pocitů, ale nerad se vzdávám a v každé krizi přišla nějaká pozitivní zpráva, zadařil se výsledek a to mě vždycky nakoplo. Takhle jsem přečkal těžká období, snad už mě teď čekají jen ta dobrá.

Myslíte si, že se vám někdy podaří dojet do cíle v doprovodu absolutní špičky?

Jsem přesvědčený o tom, že mám na to jezdit úplně vepředu. Například můj velký konkurent Cal Crutchlow, se kterým jsme dlouho jezdili vyrovnaně, vyhrál už několik závodů. Soupeřili jsme spolu také o titul nováčka roku. On mě tedy tenkrát porazil, ale jen o jediný bod. Ale o tom bych mohl polemizovat donekonečna. Budu na tom makat a snad jednou přijde bedna. Bylo by to velké zadostiučinění.

Hodnotíte závody jen podle umístění?

Tabulkový výsledek má samozřejmě největší váhu. Pak jsou tu závody, které sice nedopadnou skvěle a podle místa nevypadají až tak dobře, ale já jsem s nimi spokojený a vím, že jsem je zajel dobře. Třeba ten poslední závod v Německu − dojel jsem až na 17. místě, ale průběh nebyl vůbec špatný. Měl jsem dobré časy i tempo. Takže ne vždycky je umístění, které lidi vnímají jako špatné, skutečně špatné. Naopak můžu dojet v první desítce, bodově je to super a všichni se radují ze skvělého výsledku. Zároveň ale víme, že závod sám o sobě tak skvělý nebyl. Pozice proto není jasně směrodatná.

Vnímáte během závodu jeho atmosféru, přítomnost fanoušků a jejich povzbuzování?

Všichni závodníci vědí, že tam fanoušci jsou, a když jedou například do boxů, tak se jim snaží zamávat. Ale během samotného závodu je osobně vůbec nevnímám, tam se soustřeďuji jenom na jízdu, abych neudělal chybu, dojel závodníka přede mnou a ujel tomu v závěsu. Nereflektuji ani hučení povzbuzujících sirén.

Zranil jste se někdy?

Pár zranění za sebou samozřejmě mám. Nedávno jsem bojoval s vykloubeným palcem na levé noze, to bylo opravdu nepříjemné. Dlouho se to hojilo a z nohy mi koukaly hřeby. Úplně nejhorší ale bylo vykloubené levé rameno, s potrhanými šlachami a vazy. Operace byla poměrně dlouhá a lékaři mi museli vzít jednu šlachu z předloktí. Dlouho to bolelo a přesto, že v normálním životě ani na motorce už nepociťuji žádné výrazné omezení, následky si nesu dodnes. Rameno není tak pohyblivé jako dřív a narušuje mi správné držení těla.

Během své pauzy u MotoGP jste si vyzkoušel také roli komentátora závodů. Jaké to je, dívat se na závod z tohoto úhlu?

MotoGP a superbiky jsem nárazově komentoval i v minulosti, takže pár zkušeností už mám. Musím říct, že mě to strašně baví a myslím, že jsem ve studiu udělal i pár inovací, které nikdo přede mnou nezkusil.

Český motocyklový závodník Karel Abraham
Český motocyklový závodník Karel Abraham
Foto: Tomáš Škoda

Například?

V živém vysílání jsem zval diváky na svůj Facebook, kam mohli psát otázky a komentáře. Mohli jsme jim tak vysvětlit, co nechápali a co je zajímalo. Nebo se stalo, že jsem nějakou informaci neřekl úplně správně a diváci mě tak mohli opravit. Dělal jsem také živé vstupy ze stanoviště, aby se lidé mohli podívat, jak komentátorské prostředí vypadá. Málokdo si totiž uvědomuje, že my ve skutečnosti vidíme úplně ten samý přenos, co diváci doma na televizních obrazovkách, nic navíc.

Už jste zmínil svůj oficiální fanklub, který momentálně slaví desáté výročí svého založení. Jste s ním v těsném kontaktu?

Samozřejmě. Šéf fanklubu Jiří Dočekal během roku pořádá pár akcí pro členy i širokou veřejnost. Těch se účastním a povídáme si o tom, co a jak se v MotoGP děje.

Jsou tam spíš ženy, nebo muži?

No… Spíš chlapi, ale jednoznačnou převahu nemají, žen je tam také hodně.

Vozíte si s sebou na závody něco pro štěstí?

Většinou mě doprovází přítelkyně. Také mám pár symbolických kamínků, ale ty nemůžu mít přímo u sebe na trati, takže jsou v šatně. Nejsem ale až tak pověrčivý, na talismany moc nevěřím.

Na jaký závod vzpomínáte nejčastěji?

Jednoznačně na ten ve Valencii, který jsem ještě jako jezdec Moto2 vyhrál. Potom je to pár závodů v Japonsku, kde jsem dojel na třetím místě. To bych si rád zopakoval. Třeba tady v Brně…

To je váš sen?

Je to jeden z největších cílů. Kdyby se mi měla podařit bedna tady, bylo by to top.

Jak dlouho ještě chcete závodit?

To lze tak do 40 let. Já bych tu rád zůstal tak dlouho, jak to jen půjde. Což bude samozřejmě záležet na výsledcích a formě. Ale motorky jsou momentálně můj život a v blízké době se je nechystám opouštět.

Co vlastně dělá závodník v "důchodu"?

Dá se dělat víc věcí, ale já jsem na rozdíl skoro od všech ostatních závodníků neopustil školu a dokončuji magisterský titul na Univerzitě obrany. A doufám, že potom se mi podaří doktorát z práv. Je pravda, že studium je teď na druhé koleji, ale nechci se v životě upnout jen k motorkám.

Jakou roli, kromě té závodní, hraje motorka ve vašem životě?

Rozhodně nejsem srazový motorkář. Vedu ale motoškolu a jednou do roka podniknu ten výlet po Evropě.

Máte jí někdy plné zuby?

Jasně, taky si od ní musím odpočinout.

Od března do listopadu jste na cestách. Zbytek roku trávíte v Brně?

V Brně moc nepobývám, jezdím sem jen kvůli motoškole a závodu. Splním, co je potřeba, a zase mířím za hranice. Vlastně nemám stabilní domov, jsem pořád někde rozlítaný. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy strávil týden na jednom místě.

To zní jako chaos. Vyhovuje vám to?

Je pravda, že mě takový životní styl relativně baví. Ale není to tak vždycky. Blbé je, že i když se mi zrovna cestovat nechce, nemám na výběr. Takhle to v mém povolání prostě je a bude. Někdy bych docela potřeboval tak měsíc vydechnout a vůbec nic nedělat, ale nemám šanci.

Většinu času trávíte ve společnosti závodníků a jejich týmů. Jaké jsou v MotoGP vztahy?

Ta komunita už dnes není tak dobrá, jako bývala kdysi. Stále větší roli hraje rivalita, je tu příliš mnoho peněz na to, aby závodníci mohli být přátelé. A když jsou, tak je to zpravidla v rámci národů − Španělé drží spolu, anglicky mluvící…

A s kým kamarádíte vy?

Já tam právě nikoho nemám. Přátelil jsem se s Colinem Edwardsem, ten už ale skončil a teď jezdí jen příležitostně komentovat, a tak se stejně ani nepotkáme. Se spoustou lidí jsem za dobře a se spoustou se naopak fakt nemáme rádi. Ale to je asi normální. Vztahy v MotoGP jsou jako vztahy v každé obyčejné firmě − někdo si sedne a někdo ne. Takhle to funguje i u motorek.