Když politik ani ne čtvrt roku po vyhraných volbách zjistí, že jeho popularita je srovnatelná s jeho předchůdci ve stejném období, neměl by si dělat starosti. Ale když se ten politik jmenuje Emmanuel Macron, který prezidentské volby na počátku května vyhrál s jasným přehledem, a když jeho nynější úroveň voličské podpory je výsledkem sešupu o 10 procent, měl by vraštit čelo.

Málokdo se v politice vyhoupl zcela nahoru tak nečekaně a rychle jako dnešní francouzský prezident. Svou kandidaturu ohlásil, až když jeho dnes už předchůdce v úřadě Francois Hollande loni v prosinci oznámil, že nehodlá v Elysejském paláci setrvat. Potom Macronovi pomohlo odhalení, že vůdce tradiční pravice Francois Fillon platil svou manželku a děti coby poslanecké či senátorské asistenty, a ve finále o vítězi voleb rozhodly chyby jeho největší rivalky Marine Le Penové. Šance je však jedna věc a schopnost ji využít druhá. Efektní konfrontace s ruským či americkým prezidentem posílily dojem, že Emmanuel Macron má od počátku vítr v plachtách.

I pro něj však platí, že scéna, kde se bude rozhodovat jeho politický osud, je ta domácí. Prvním škobrtnutím byl střet s úřadujícím náčelníkem generálního štábu. Nejvýše postavený muž v armádě porušil tradici, že ozbrojené sbory se nemíchají do politických debat, a stěžoval si na škrty v rozpočtu obrany, která nejen bojuje v zahraničí, ale navíc doma hlídkuje při měsíce trvajícím výjimečném stavu. Hlava státu výtky zprvu odmítla, ale pak zatroubila na ústup, který však v zájmu zachování prezidentské autority doprovodilo střídání v čele generálního štábu.

V armádě − a v té francouzské zvláště − je pozice prezidenta neotřesitelně dána ústavou. Ale co se týče klíčového slibu, s nímž šel Macron do voleb, reformy pracovního zákoníku, který se během let rozrostl přes tři tisíce stran, mají silné slovo odborové centrály. Rozhodovat se bude hned po prázdninách. Radikální odpor svazu CGT, tradičně blízkého komunistům, oslabují ostatní odborové svazy, které připouštějí, že o reformách, jež by přinesly nová pracovní místa, je nutno jednat. Nejednota odborů nabízí prezidentovi politický čas navíc. Ten čas je však limitován rozdílem mezi okamžikem, kdy se reformu pracovního trhu podaří prosadit, a dobou, kdy se, jak je Emmanuel Macron přesvědčen, projeví její příznivé účinky. Nynější pokles podpory varuje, jak snadno se může nedávný miláček štěstěny proměnit v kopii svých neúspěšných předchůdců, pokud jeho reformy nepřinesou očekávané výsledky.