Když politik ani ne čtvrt roku po vyhraných volbách zjistí, že jeho popularita je srovnatelná s jeho předchůdci ve stejném období, neměl by si dělat starosti. Ale když se ten politik jmenuje Emmanuel Macron, který prezidentské volby na počátku května vyhrál s jasným přehledem, a když jeho nynější úroveň voličské podpory je výsledkem sešupu o 10 procent, měl by vraštit čelo.

Málokdo se v politice vyhoupl zcela nahoru tak nečekaně a rychle jako dnešní francouzský prezident. Svou kandidaturu ohlásil, až když jeho dnes už předchůdce v úřadě Francois Hollande loni v prosinci oznámil, že nehodlá v Elysejském paláci setrvat. Potom Macronovi pomohlo odhalení, že vůdce tradiční pravice Francois Fillon platil svou manželku a děti coby poslanecké či senátorské asistenty, a ve finále o vítězi voleb rozhodly chyby jeho největší rivalky Marine Le Penové. Šance je však jedna věc a schopnost ji využít druhá. Efektní konfrontace s ruským či americkým prezidentem posílily dojem, že Emmanuel Macron má od počátku vítr v plachtách.