Jsme ochotni zaměstnat cizince. Požadujeme absolutní samostatnost, znalost vyhlášek, výuční list, řidičské oprávnění, dobrý zdravotní stav a minimálně tři, pět, deset let praxe. Vývěsky úřadů práce se podobnými inzeráty jen hemží.

Tisíce Ukrajinců českým firmám nestačí. chtějí i pracovníky ze Srbska

V jejich evidenci je aktuálně 62 372 nabídek, jejichž prostřednictvím zaměstnavatelé chtějí obsadit 161 240 volných míst. Lidé ale došli, nezaměstnaných je pouze 297 tisíc, nejméně od roku 1998, a zdaleka ne všichni chtějí pracovat. Situace tak podle expertů ohrožuje firmy a poškozuje celou ekonomiku, takže je potřeba otevřít hranice těm, kteří jsou ochotni a schopni pracovat. Přes šest tisíc Ukrajinců, které se Hospodářské komoře podařilo dovézt v rámci rok trvajícího vládního projektu, nestačí, Česko by podle ní mělo otevřít dveře cizincům víc. Nejen do průmyslových firem, ale i do zemědělství, služeb, kamkoliv.

Postoj firem je pochopitelný. Jenže pracovní inzeráty mají kromě poptávkové strany také nabídkovou. Odměna, kterou společnosti svým potenciálním zaměstnancům nabízejí, není zrovna uchvacující. Namátkou − provozní údržbář 15 500 korun za měsíc, automechanik či řidič tahačů 13 400, zedník 15−16 tisíc, zámečník-svářeč 13 až 16 tisíc měsíčně. Ve srovnání s nabídkou pro šičky za 11,5 tisíce měsíčně (na což lze možná nalákat zaměstnance z Bangladéše), jde samozřejmě o "skvělou" mzdu. Člověk ale nemusí být nutně odborář nebo levicový aktivista, aby pochopil, proč mají české firmy problém se získáním nejen kvalitních a spolehlivých zaměstnanců, ale vůbec kohokoliv. Ostatně nedávná studie ČSOB, která osm měsíců sledovala inzeráty s nabídkou práce, potvrdila, že i když třetina míst zůstává už půl roku neobsazena, nabízený plat se změnil jen u dvou dělnických profesí, a to jen o pár stokorun za měsíc. Tedy reálně (po odečtení inflace) o nulu.

Při pohledu na mzdy, jimiž firmy nové lidi lákají, se dá pochopit nejen nechuť jít do práce za každou cenu, ale také to, že i při růstu ekonomiky a extrémně nízké nezaměstnanosti má pořád zhruba 32 procent lidí problém s neočekávaným výdajem o necelých deseti tisících korunách. Míra chudoby je sice v Česku jedna z nejnižších v Evropské unii, méně než průměrný plat ale pobírá přes 65 procent lidí. A průměr je v Česku dvacátý nejnižší.

Česká republika se stala pěkným příkladem "globální" ekonomiky, která nejprve soutěžila cenou v lákání zahraničních investic a nyní musí svoji atraktivitu udržet za pomoci lákání zahraničních (levných) pracovníků. Problémy mají nejen firmy v pohraničí Rakouska či Německa, kterým i kvalifikovaní zaměstnanci utíkají za nekvalifikovanou, leč podstatně lépe placenou prací za hranice. Lépe na tom není ani veřejný sektor − a to ani u "nadstandardně" placených profesí. Úprk lékařů či zdravotních sester je dostatečně známý. Problém nazvaný nízké mzdy se začíná projevovat i u nejmladší generace. A nejde "jen" o platové představy mileniálů, které u firem neustále vyvolávají překvapení. Mladí, kteří mohou, míří za studiem do zahraničí − v naději, že zůstanou "venku" a najdou si místo s podstatně vyšší odměnou. A pak, někdy, přinejhorším v důchodu se třeba vrátí do Česka, které je velmi příjemným místem k životu. A také stále z hlediska zahraničních platů docela levným, protože ti, kdo zde zůstávají, si vyšší mzdovou úroveň nedokážou nebo objektivně (vzděláním, konkurencí na trhu apod.) nemohou vydobýt.