Jak žít v zemi, kde nejvyšší bankovka má hodnotu sta bolívarů, ale bochník chleba stojí přes dva a půl tisíce? Tyto počty připomínají poměry, které vládly po první světové válce v Německu nebo také na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Jugoslávii.

V prvním případě se úpadek země dal vysvětlit vyčerpáním ze čtyř válečných let a reparacemi, které vyžadovaly vítězné mocnosti. Ve druhém neschopností posttitovského režimu, který sice dovoloval svým občanům cestovat bez omezení na Západ, ale jehož hospodaření bylo stejně nevýkonné jako v tehdejším východním bloku, a navíc závislé na masivních půjčkách ze zahraničí.

Jak se do takové mizerie mohla propadnout země, jejíž zásoby ropy jsou srovnatelné se Saúdskou Arábií? Dokázali to dva prezidenti, nejdříve zakladatel nynějšího režimu a bývalý neúspěšný armádní pučista Hugo Chávez, kterého po jeho smrti vystřídal Nicolás Maduro. Někdejší řidič autobusu se stejně jako jeho vzor spoléhá na oporu mužů v uniformách.

Chávismus se inspiroval castristickou Kubou, která v tomto spojenectví viděla politickou i hospodářskou oporu a zpočátku se zdálo, že směna petrodolarových injekcí za dovoz kádrových posil bude fungovat. Časem však zisky z těžby vysoce kvalitní venezuelské ropy přestávaly krýt rostoucí výdaje, které šly nejen na sociální programy, ale také na platy rostoucího počtu zaměstnanců státního i veřejného sektoru, kterých jsou dnes ve dvaatřicetimilionové zemi tři miliony.

Propad cen se nutně projevil ve venezuelské státní pokladně. Nástup inflace oslabil příjmy domácností a vládní kontrola obchodu včetně cen udělala vzácnost i ze zboží běžné spotřeby. S propadem životní úrovně v zemi vysoce vrostla zločinnost. Loni počet vražd přesáhl jednadvacet tisíc, takže na 100 tisíc obyvatel průměrně ročně připadá 70 vražd.

Klesající příjmy mají za následek, že tisíce venezuelských žen hledají obživu jako prostitutky v sousední Kolumbii, kde se tímto jevem musela zabývat i místní justice. Tamní Ústavní soud rozhodl, že s ohledem na to, že v obou zemích není prostituce protizákonná, nelze venezuelské ženy deportovat. V rozsudku výslovně zdůraznil, že je třeba vzít v potaz důvody, které je do Kolumbie přivedly, a také to, do čeho by se v případě nucené deportace vracely.

Chávistický režim dokázal do značné míry omezit svobodu místních médií a tím i možnosti opozice, ale dokud získával ve volbách většinu, zachovával kulisy demokratického systému. Od chvíle, kdy v roce 2015 opozice vyhrála parlamentní volby, se stupňuje ústavní konflikt, kdy na jedné straně stojí prezident, který má oporu ve špičkách justice, a na druhé zákonodárci. Letos na jaře se Maduro rozhodl prosadit změnu poměru sil. Přišel s návrhem zvolit ústavodárné shromáždění, které by schválilo novou podobu základního zákona a které by tak nynější parlament vyšachovalo ze hry.

Když není možno řešit politiku z poslaneckých lavic, stěhuje se do ulic. Opozice může počítat s podporou velké části obyvatel, podle jednoho z posledních průzkumů je 70 procent voličů proti nové ústavě. To je paradoxní hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že opozice tak hájí nynější základní zákon, jehož podobu prosadil v roce 1999 ještě Madurův předchůdce, který o něm prohlašoval, že vydrží nejméně sto let. A zadruhé proto, že právě tuto ústavu chce nyní změnit ten, kdo se Chávezem zaklíná v každém projevu.

Hlasovat o nové ústavě se má tuto neděli a opozice celý týden mobilizuje k odporu včetně generální stávky podporované hlavními odborovými svazy. Že kvůli návrhu ústavodárného shromáždění vyhlásily proti více než desítce nynějších i bývalých exponentů režimu sankce Spojené státy, neudivuje, překvapivější je, že třináct členů Organizace amerických států Madura vyzvalo, aby ustoupil. Mnohem citelnější by ale bylo, pokud by Washington splnil i svou hrozbu, že v případě schválení ústavodárného shromáždění uvalí embargo na venezuelskou ropu. Její podstatná část se až dosud zpracovává v amerických rafineriích.