Filmy finského režiséra Akiho Kaurismäkiho si nelze splést. Přesto je obtížné osobitou poetiku těchto melancholických sociálních pohádek popsat slovy. Je to zřejmé také z toho, jak o svém díle hovoří sám tvůrce, jehož novinka Druhá strana naděje včera vstoupila do českých kin.

"Nedělám nic. Jen si beru modrošedé odstíny od režisérů Ozua a Melvilla. A tajemství spočívá v tom, kolik šedé je v modré," naráží Kaurismäki v rozhovoru pro Hospodářské noviny na své filmařské vzory, Francouze Jeana-Pierra Melvilla a Japonce Jasudžira Ozua.

Touto tajuplnou průpovídkou zároveň testuje trpělivost novináře. Podobně jako jeho postavy Kaurismäki hovoří s kamennou tváří. A stejně jako ony dovede být prudce vtipný, ironický i jízlivý. Kdo s ním hovoří, musí ty emoce umět odezírat, skoro jako při hře pokeru.

Na festivalu v Berlíně, odkud si jeho novinka právem odnesla cenu za režii, bylo někdy opravdu těžké poznat, kde končí Kaurismäkiho aforismus a začíná bezbřehá legrace na účet zpovídajícího. Bylo sedm večer a svérázný Fin dával rozhovory od jedenácté hodiny dopolední. Po celou dobu se sklenicí bílého vína v ruce.

"Celý život vyprávím tentýž příběh. Solidarita znamená, že vám záleží na lidech. A pokud vám nezáleží na někom − na komkoliv − v nouzi, můžete klidně rovnou umřít. Život bez solidarity neznamená nic," rozvíjí Kaurismäki myšlenky ohledně melancholické povahy svého díla. V té chvíli udeří do sklenice s vínem jako do gongu a poznamená: "Jen prázdný zvuk v prázdné sklenici."

Ten gong bude nadále prostupovat celým rozhovorem jako upomínka, že někdy slova nestačí. Nebo jako lišácké gesto, jímž finský režisér novináře vodí za nos.

"Byl bych opravdu rád, kdyby bylo lidstvo dospělé. Ale nedospívá kdovíjak rychle, když se podíváte na všechny ty války," zamýšlí se režisér nad otázkou, proč všechny jeho filmy působí jako pohádky pro dospělé. Poté dlouho mlčí, jak je jeho zvykem. A pak zničehonic podotkne: "Čekám na vás. Já sám žádné odpovědi nemám, prostě točím filmy." Zase se zamyslí a dodá: "Ale pokud nedospějeme, zemřeme."

Kaurismäki svými filmy vypráví o vzájemnosti, o hrdinech ze společenského dna, mezi nimiž panuje naprostá přímost − jako by z jeho světa vyděděnců, starých rokenrolových fláků a naleštěných cadillaců ještě nevymizela rytířská čest. Jde o silné umělecké i politické gesto. Za ním však stojí skepse tvůrce, jenž svými díly volá po udržování hodnot, z nichž vzešla evropská civilizace.

"V naší společnosti je stále více strojů, které jen přesouvají kapitál. Dnes už to není z otce na syna, z ruky do ruky, ale od stroje ke stroji. A tento elektronický globalizovaný kapitalistický mlýn nás všechny zabije," neváhá tu skepsi dát najevo.

Film Druhá strana naděje je prostřední částí trilogie o evropských přístavech a uprchlících, kteří jimi vstupují na starý kontinent. Vedle příběhu svého typického hrdiny − muže na sklonku života, který opustil ženu alkoholičku i dosavadní byznys a rozhodl se stát restauratérem − tak Kaurismäki vypráví též o osudech Syřana Khaleda, který se náhodou ocitl v Helsinkách. Režisér se tu opět vrací do vrcholné formy z devadesátých let, kdy mu stačilo pár přesných slov a vizuálních detailů, aby divákům natrvalo vepsal do mysli scény i emoce. Zapomenout na ně nelze dodnes.

Tenkrát ve Finsku

◼ Aki Kaurismäki ve svých filmech od 80. let vytváří osobitou představu Finska i Evropy podle hesla "čím pesimističtější jsem, tím optimističtější jsou moje filmy".

◼ Jeho alegorie jsou plné cadillaců, psů, rokenrolu, tanga i lidské solidarity. Začínal adaptacemi klasických děl literatury: Zločinu a trestu i Hamleta.

◼ Popularitu získal hudebními parodiemi o kapele Leningradští kovbojové, ale nejvíc na sebe upozornil portréty helsinské periferie ve snímcích jako Děvče ze sirkárny, Mraky odtáhly či Muž bez minulosti. Za něj roku 2002 získal Velkou cenu poroty na festivalu v Cannes.

Novinkou oproti tehdejší tvorbě je však potřeba mluvit o současných problémech Evropy, nevytvářet jen nadčasové alegorie a podobenství. Proč tedy v Kaurismäkiho předposledním filmu Le Havre a naplno v tom novém režisérovy oblíbené cadillacy vjely mezi dnešní vozy? "Protože jak stárnu, stávám se moderním," ušklíbne se režisér. A zase následuje série rytmických úderů na sklenici, dokud ji nepřeruší houkání projíždějící sanitky.

Poté už filmař pokračuje vážněji. "K aktuálním problémům a k tématu uprchlíků mě donutila finská vláda. Dotlačili mě k tomu tím, jak neslušně se chovali. Když přišli uprchlíci do Finska, Norska či Švédska, lidé k nim byli vlídní. Ale finská vláda se jich snažila zbavit, jak jen to šlo. A to není správné," rozohňuje se Kaurismäki. "Finská vláda se snaží pohybovat na hraně toho, co jí umožní mezinárodní dohody, a bude-li v tom pokračovat, spálím svůj finský pas. Protože já si to mohu dovolit. Jsem jako vlk, mohu vyrazit tam či onam, to uprchlíci nemohou."

Už z tónu hlasu je znát, že téma Kaurismäkimu nedá spát. "Jsem velmi hrdý na obyvatele Finska, jak reagují na politické změny," říká. "Ale překvapuje mě, kterak negativně se k uprchlíkům lidé staví jinde, i zde v bývalém východním Německu. Odkud se ta negativita bere?" podivuje se v salonu berlínského hotelu.

Na představitele hlavní role v novém filmu − Syřana Khaleda, který přirozeně zapadl mezi režisérovy outsiderské hrdiny −, prý narazil šťastně. "Šel jsem na internet hledat herce z této části světa. Ve Finsku byli přesně dva, jeden z Iráku, druhý ze Sýrie. Tak jsem oba najal. A byli to ti nejlepší," vtipkuje Kaurismäki a dodává, že hraní v jeho filmech je extrémně jednoduché. "Prostě posloucháte pokyny: 'stoupni si sem', 'usměj se' a podobně."

Na place se prý dokáže chovat jako maniak. "Stojím tam a křičím: 'kaktus sem' a 'kaktus pryč'," popisuje režisér práci s rekvizitami a naráží na úvodní scénu Druhé strany naděje, jíž dominuje právě komicky obří kaktus, který vyvažuje jinak melancholickou náladu.

"Začnu v pondělí. Ale neříkejte to mému kameramanovi," odpovídá na otázku, zda je opravdu tak líný, jak o sobě říká, a kdy tedy začne natáčet poslední díl své trilogie o evropských přístavech. Pak ovšem vše uvede na "pravou" míru. "Ne, já už nikdy točit nebudu. Líbí se mi ta představa trilogie o dvou částech. To by bylo jako od George Orwella."

A pokud by to přece jen byla normální trilogie, ve kterém městě se bude odehrávat poslední část? "Kdyby byla normální, byl bych i já normálním, což jsem nikdy nebyl. V této společnosti mě nikdy nenazývejte normálním," pronese režisér a zatváří se jako nějaký pistolník z Divokého západu.

Jenže tady náhle tón hlasu potemní − jako by Kaurismäki na chvíli přestal hrát tu svou věčnou hru "na novináře a umělce". "Upřímně, možná je tohle opravdu mé sbohem." Po prosbě, že takto dobrých filmů musí natočit víc, se lišácký výraz vrací. Aki Kaurismäki zamává sklenkou s vínem. "No dobře, tak mi dejte pět let. Teď mě zajímá jen zahradničení," odvětí. A tak je na čase si připít na zahradničení i na ten další film. Tentokrát prý už opravdu poslední.

Související