Energicky rozvibrovaná ruka, která v podivuhodné rychlosti "zametá" struny kytary, je tím prvním, co slyšíme na albu Hostina. Po devítileté pauze se tak s novou nahrávkou vrací Dagmar Voňková. Na scéně je od 70. let, dnes ji zná širší publikum než jen to písničkářské − v povědomí jsou její úspěchy ve Skandinávii a Japonsku. Přes to všechno je třeba vnímat novou desku jako samostatnou výpověď: rok před sedmdesátinami jí Voňková otvírá další, dosud neznámé polohy.

Když cenzura poslala do stoupy společné album písničkářského sdružení Šafrán z roku 1977, Voňkové z padlých snímků vyšel aspoň singl. Kritikové z časopisu Melodie mu dali výroční cenu: Chlapci na tom horním konci jsou dodnes krásně podvratnou výpovědí šenkýřky, která udala Jánošíka a zpěvem s čardášovým i soulovým tahem se alibisticky obhajuje.

Už tady bylo znát, že Voňková se tradiční lidové muzice nepřibližuje z národopisné krasodušnosti: věřila folkloru jako kronice kolektivního nevědomí, byla při tom toužebná, ale taky syrová, tělesná a konkrétní.

V 80. letech kulminovala její kytarová virtuozita: intuitivně si našla techniku hry na hmatník obouruč, byla přesná a fascinující. Konečně jí vyšla dvě elpíčka, hrála na evropské festivalové křižovatce v dánském Roskilde, oblíbili si ji Japonci a začali ji vydávat. Koncertovala v duu s Radimem Hladíkem.

Časem přišlo překvapení: jedinečná hráčka, jež působila komplexy adeptům kytary, utlumila důraz na virtuozitu. Ne že by začala hrát ledabyle: ale styl se posunul k osobnímu pečlivému obejmutí tradičnějších způsobů hry. Bylo to jasné už na albu Slunci ležím v rukou z roku 2008, kde se Voňková spojila s − původně jazzovým − klavíristou Zdeňkem Zdeňkem. Pak uplynulo devět let bez nahrávek.

Nyní vydaná Hostina je už sólová: a protože Voňkovou je nejlepší poslouchat samu, je to výborné rozhodnutí.

Zpívá-li Voňková o přírodě, pak ji vnímá jako materii propojeného světa. Od mloka v potoce po velký třesk, o obojím album pojednává. A hlavně: "I mým srdcem prorůstají tvoje kořeny," zpívá se tu dubu, "letím s ptáky přes půl světa," soucítí se.

Zpívající hlas není vůči světu v odstupu, nepozoruje zpoza skla: je totálně napojený. Spojení s druhými lidmi je součástí toho kontinua ("všichni jsme spolucestující"), ale Voňková s takovým potěšením zpívá vyznání dubu, sněhu a souhvězdí Orion, že koncept člověka jako středobodu tu asi nebude moc aktuální.

S písněmi se postupně odhaluje "kosmogonie Voňkové". Vrcholem, který jako by album shrnoval, jsou songy v jeho centru Duhou a Hostina. V první písni pohání vítr reinkarnační koloběh věčné proměny. Dokonce se v textu vzácně zablýskne svět lidské psýchy, když "vítr skrytých vibrací nese davy ulicí". A "je to stálá hostina", zpívá se o vesmíru. To, jak píseň prohazuje slova hostina a hostie, zjevuje ukotvení Voňkové v křesťanském přístupu.

Mimochodem, v těchto polohách se zajímavě blíží hudbě Billa Faye − britského písničkáře, který se nedávno vrátil po dlouhé pauze na scénu a globální "indie" publikum ho přivítalo jako důležitou postavu.

Mimořádnou sílu dává desce Hostina samozřejmost a osobní věrohodnost. Co si budeme nalhávat: pouto k naší tradiční hudbě dnes většinu publika nenadchne, takže je pro cestu Voňkové komplikací, ne zkratkou.

Album

Dagmar Voňková
Hostina
Galén 2017

Ale tohle "žití skrze hudbu" − což je trefnější než mluvit jen o muzice − představuje velkou lekci v celistvosti. Protagonistka si zřetelně umí osedlat přítomný okamžik, aniž by ztrácela historickou paměť; konkrétní trní a světlo pod dveřmi jsou pro ni mystickou branou, jako u Bohuslava Reynka.

Dagmar Voňková říká, že na desce je nejdůležitější výtvarný podíl jejích přátel z chráněné dílny Lemniskáta − díky razítkům je každý obal originál.

Přes tuhle skromnost bychom měli vědět, že Hostina se tu zjevila jako mimořádné album, jeden ze stěžejních úspěchů mezi letošními českými nahrávkami. Umění, které ovšem vzhlíží k "tajemství květů ze sopečné síry". Dagmar Voňková dozrála do osobnosti nakažlivě silné: jak to teď co nejlíp využít?

Související