Prezident Andrzej Duda překvapil. Od svého zvolení do úřadu před dvěma lety sice vykazoval trvalou loajalitu ke straně Právo a spravedlnost, která jej postavila jako svého kandidáta, nyní však vetoval dva zásadní zákony schválené parlamentem.
Jimi chce tato strana prosazovat převrat v soudnictví, který by de facto vymazal oddělení justice od moci výkonné a narušila by se tak rovnováha, která patří k základům demokracie. Ta velice zkřehla od druhého nástupu k moci strany Právo a spravedlnost před dvěma lety, kdy získala většinu zvláště kvůli propadu nemalé části hlasů levicových voličů.
Podle předsedy strany Jaroslawa Kaczynského většina v parlamentu dává vládě jeho strany mandát prosazovat dalekosáhlé změny. Takový politický postup nutně vede ke střetům. Proto se v Polsku protestovalo, když si nová vláda obratem podřídila média veřejné služby, proto vyšli lidé do ulic i loni na podzim, když stejná vláda navrhla, aby ženám bylo prakticky znemožněno rozhodnout se pro potrat.
V prvním případě odpor vyšuměl, ve druhém však vláda couvla před silou a šíří odporu a vzala novelu zpět. Nyní prezident nemohl přehlížet, že proti vládním návrhům se podle průzkumů vyslovilo na 70 procent voličů.
Spor o soudnictví uzavřelo veto prezidenta Dudy nejspíše jen prozatímně. Podle něj nemohou návrhy zákonů společnost rozdělovat, zároveň však podpořil hlavní argument vlády, že polská justice potřebuje nápravu. Spor o justici se může vrátit, což brzy ukáže reakce vedení strany Právo a spravedlnost a Kaczynského osobně. Ten má v zemi výjimečné postavení. Není ani korunovaným, ani zvoleným vládcem v zemi, přesto o jeho rozhodující pozici není pochyb, ačkoliv nezastává žádnou vysokou ústavní funkci.
V minulých volbách se neucházel ani o úřad prezidenta či předsedy vlády, protože v letech 2005 až 2007, kdy vládl Polsku spolu se svým bratrem Lechem, si vyzkoušel, že jeho strana sice dokáže získávat voliče, ale on sám je odrazuje.
Kaczynski nyní neuspěl, ale nezastaví se, protože je přesvědčen, že musí Polsko změnit a že k tomu dostal i mandát. Je to přesvědčení tak silné, že je ochoten kvůli němu i upravovat fakta.
Zákony podřizující justici ministrovi spravedlnosti, který vykonává současně funkci generálního prokurátora, a parlamentu prosazuje s argumentem, že soudy i po osmadvaceti letech po roce 1989 zůstaly komunistické, i když průměrný věk mužů a žen v talárech je 38 let.
Za takovým přesvědčením stojí letitý spor bratrů Kaczynských, kteří považovali nenásilné předání moci mezi komunistickou vládou a opozicí za příliš kompromisní, což je dělilo od velké části opozice.
Spor o justici je příznakem hlubšího konfliktu v zemi, kde jedna strana, podobně jako například v Maďarsku, prosazuje politiku, která pod štítem ochrany národních zájmů a národní identity ustupuje od demokratických principů.
Tato politika narušuje rovnováhu a dělbu moci, protože moc zákonodárnou, výkonnou i soudní podřizuje aktuální většině, a dokonce usiluje o prosazení takových změn, které by nebylo možno po dalších volbách snadno zvrátit. To je patrné zvláště v Maďarsku za vlády premiéra Viktora Orbána, který je však na rozdíl od Jaroslawa Kaczynského podstatně obratnější, takže dokáže před kritikou zvenčí manévrovat.
Bez síly domácího protitlaku by spor o polskou justici asi nyní vypadal jinak. Tisícové demonstrace v desítkách měst ukázaly, jak důležitá je odolná občanská společnost a jak významná jsou nezávislá média, v daném případě ta soukromá, když z televize a rozhlasu veřejné služby udělala vláda jedné strany nástroj své propagandy, nejen co se týče aktuální politiky, ale i celého pojetí národních dějin.
Stejně zásadní je ale i kritika zvenčí. A to přestože bylo zřejmé, že Polsku nehrozila krajní sankce za porušování zásad právního státu, kterou by bylo odebrání hlasovacích práv. Orbánovské Maďarsko se ovšem hned nechalo slyšet, že pokud by někdo takovou sankci navrhl, tak ji svým vetem zastaví.
Varování do Varšavy mířilo z více stran.
Je třeba kvitovat, že pětice nejvyšších představitelů české justice ve svém výjimečném společném prohlášení označila navrhované změny v polském soudnictví za útok na samotné základy fungování demokratického právního státu. Je to silný vzkaz, že i v Česku by případné polské či maďarské recidivy narazily na odpor.
