V Česku je v módě kritizovat humanitní vzdělání. Z vysokých škol by prý měli vycházet hlavně inženýři. A mnohem víc žáků by mělo mířit do učebních oborů, nikoliv na gymnázia, aby se následně uplatnili v průmyslu.
K čemu nám jsou historici nebo sociologové, volají propagátoři technicky zaměřeného vzdělávání.
Novinář Jan Bumba o tom na Twitteru napsal: "Pozoruhodné, že na humanitní vzdělávání většinou nadávají lidé, kteří sami žádné pořádné vzdělání nemají." Ano, je to nadsázka, k leckomu nespravedlivá. Ale výstižná.
Troufám si tvrdit, že kdyby toho Češi věděli víc třeba o historii, hned by bylo líp.
V parlamentu by nejspíš sedělo méně levicových i pravicových extremistů, průzkumům by nemusel dominovat někdo, kdo na každém kroku opakuje slib, že líp bude. Jak toho chce dosáhnout? Prostě to zařídí.
Samozřejmě že potřebujeme techniky, počítačové experty nebo třeba svářeče. Česko je zemí s největším podílem průmyslové výroby v Evropské unii, byť velká část z ní má jen malou přidanou hodnotu − montovny. A samozřejmě že kdyby ze škol vycházely desítky tisíc odborníků a odbornic třeba na genderová studia, bylo by to špatně.
V posledních letech se ale u nás ve veřejném prostoru stále víc prosazuje názor, že humanitní vzdělání je prostě zbytečné. Že takto vzdělaní lidé jsou málem darmožrouti. Jako kdyby člověk zase slyšel komunistickou výhrůžku: do výroby s nimi. Je to nebezpečné. On i ten dělník nebo technik by měli o historii něco vědět.
Jen kudla v kapse nestačí
Češi rádi oslavují úspěchy svých vědců. Antonína Holého v chemii nebo třeba lékaře Bohdana Pomahače. Kdy jste ale v médiích slyšeli něco o světových výkonech českých humanitních vědců? A ne že by nebyly. Třeba v dějinách umění nebo ve zmiňované historii.
Mladý historik Rudolf Kučera z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR nedávno vydal knihu o životě českých dělníků za první světové války.
Sáhlo po ní nakladatelství Berghan, které je jedním z nejprestižnějších vydavatelství odborné literatury na světě, a vydalo ji v anglickém překladu v New Yorku a v Oxfordu. Kniha se mezitím dočkala pochvalných recenzí ve vyhlášených odborných časopisech.
Přitom to není bádání o nějaké zaprášené době, která nás vůbec nemusí zajímat. Kučerův výzkum je důležitý nejen z hlediska jeho vlastního tématu, tedy sociálních poměrů za války, ale i pro pochopení života za první republiky nebo třeba toho, jak dělnickou otázku využili a zneužili komunisté. V Česku jsme o tom ale neslyšeli ani slovo.
Je to i tím, že se čeští historici, filozofové nebo sociologové vyhýbají veřejnému prostoru. Jsou příliš zabraní do své vědy, nekomentují aktuální dění, ať to související s jejich oborem nebo to zcela obecné. Pár jich samozřejmě v médiích publikuje, ale je to skupinka stále stejných lidí. Média by přitom velmi zkvalitnilo, kdyby se do nich nebály přispívat kapacity. Jenže ony se, bohužel, často řídí výrokem, který mi kdysi řekl uznávaný český historik: "Vidím českého novináře a otevírá se mi kudla v kapse."
Ano, kvalita českých médií není nic moc, zjednodušování je příliš velké, je tu i otevřená manipulace, jak jsme viděli na příkladu kauz z poslední doby. Kdyby ale humanitní vědci vylezli ze své slonovinové věže a byli ve společnosti víc slyšet, pomohli by sobě samým i nám všem. V Británii, Německu, Francii, ve Spojených státech nebo v Itálii je naprosto běžné, že vystupují v médiích. A to nad rámec pár desítek vteřin, když jim zavolá televize nebo rozhlas. Ve zmiňovaných zemích spoluvytvářejí veřejnou debatu. V Česku ne. Tedy pokud nepočítáme výlevy několika obskurních "politologů" v Parlamentních listech.
Možná proto není od věci podívat se, jak tento stav a vůbec roli společenskovědního výzkumu v Česku vidí cizinci, kteří u nás jako humanitní vědci působí. Několik jich tu najdeme.
Ti, kdo milují i nenávidí Putina
Mark Galeotti, to je velké jméno. Tento britský odborník na Rusko nebo na činnost zpravodajských služeb pracuje od loňského roku v pražském Ústavu mezinárodních vztahů.
Pro Prahu je to mimořádný "úlovek". Galeotti má zkušenosti z univerzit v USA, Británii i v Rusku, má na kontě špičkový výzkum. Když si otevřete třeba Financial Times nebo The Economist, k tématům o Rusku tam často citují právě jeho.
Galeotti do Prahy přesídlil proto, že hledal změnu. A přitom chtěl být blízko postsovětskému prostoru, o kterém píše. Po příchodu do Prahy ho překvapilo, jak málo odborníků se tady věnuje výzkumu současného Ruska.
"Určitě pro to je spousta historických důvodů. Když to ale srovnáte s Polskem, tak i když vezmete v úvahu, že je větší, výzkum Ruska je v Polsku mnohem rozsáhlejší než v Česku," tvrdí Galeotti.
Na druhou stranu oceňuje, že v Česku o Rusku a jeho působení probíhá nějaká debata. "Třeba v Polsku je naprosto jasný konsenzus, že Rusové jsou militarističtí a agresivní a otázkou není, jestli nás napadnou, ale kdy k tomu dojde. V Praze naproti tomu najdete rozdílné názory. Jsou tu lidé, které můžete označit za rusofobní, a naopak jsou tu i ti, kteří milují Putina. Prostě je tu stále o čem debatovat," pochvaluje si Galeotti.
Příznačné je, že západní média mu volají neustále, bez ohledu na to, že odešel pracovat "na Východ". Česká média jako by jeho názor nezajímal. Než hledat nuance a analyzovat, je zjevně jednodušší dát prostor úplně všem ve stylu "pět minut Židé, pět minut Hitler". Galeotti proto může debatovat hlavně s několika odborníky, kteří se touto oblastí zabývají.
Platy? To mě šokovalo
Mark Galeotti dělá především odborný výzkum. Mladý Francouz Martin Michelot by měl jakožto zástupce ředitele pražského think-tanku Europeum vedle bádání působit i na širší veřejnost.
"Je to hodně velká výzva. Hlavně kvůli velké polarizaci názorů v Česku," říká Michelot. Do Prahy přišel se zkušenostmi ze dvou světově proslulých think-tanků: German Marshall Fund v Paříži a Brookings Institution ve Washingtonu.
Europeum se snaží, aby se o tématech, jako je Evropská unie, transatlantické vztahy nebo třeba migrační krize, víc dozvěděli "normální" občané. Nejde mu tedy jen o výzkum nebo o odborné debaty. Michelot ale říká, že Češi často nemají zájem. Názor si už udělali a jiný je nezajímá. "Oslovit nové lidi, pravidelně rozšiřovat naše publikum, je dost složité. Je tu velká tendence číst jen ty názory, se kterými souhlasím." Michelot přijel do Prahy v roce 2014 a od té doby se podle něj názorová ghettoizace v české veřejnosti spíš prohlubuje.
Čím to? Nepřekvapí, že na vině jsou média a politici.
Michelot s nezastřeným údivem poslouchal ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, když na červnovém Pražském evropském summitu opakoval ohraná klišé, jako by málem všichni migranti byli potenciální teroristé neschopní integrovat se do společnosti. "To možná můžete tvrdit v rámci nějaké politické kampaně, ale ne na odborné konferenci, kde by měla být debata vedena jen na základě faktů," říká Michelot.
Jenže kdy fakta naposledy zvítězila nad emocemi?
Michelot nežije v Česku dlouho, a tak nemůže úplně odpovědět na otázku, jaké postavení tu podle něj má humanitní vzdělání. I když z toho, co říká, si můžeme domyslet mnohé: šokovalo ho, že práce třeba pro ministerstvo zahraničí je v Česku vnímána jako málo prestižní. A jak směšně nízký je nástupní plat na tomto a vlastně i na všech dalších ministerstvech nebo na vysokých školách a akademických pracovištích vůbec.
V zájmu státu přece je, aby na tyto pozice získal ty nejlepší. "Tohle je podle mě pro zemi stejně důležité jako to, aby byly české start-upy schopné uplatnit se v Silicon Valley," krčí rameny Michelot.
A takhle si tady v Česku žijeme. Myslíme si, že nad strojaře, matematika nebo ajťáka není. Půjde-li to takto dál, za chvíli nebudeme vědět, co je demokracie, proč je to ten nejlepší možný systém vládnutí a proč stojí za to ji všemožně chránit a posilovat. Ale hlavně, že bude co vyrábět.
