Náš západní soused si díky spolkovému uspořádání, které svěřuje věci školství zemským vládám, dopřává různých začátků školních prázdnin. Odlišný start dovolených Angely Merkelové a Martina Schulze by tak mohl souviset s jejich původem, protože prvně jmenovaná pochází z Hamburku a až do dospělosti žila ve východní části rozděleného Německa, zatímco on vyrostl na západě. Letos ale začátek jejich volna v prvé řadě určuje to, jak se jim daří v politice.

Takřka nikdo nepochybuje, že kancléřka vstoupí za dva měsíce po volbách do svého již v pořadí čtvrtého vládního mandátu. O to více se pochybuje o jejím soupeři, Schulzovi, který po ztroskotání plánu vyšvihnout se do funkce předsedy Evropské komise doufal a snad i sám počátkem letoška věřil, že stejného cíle dobude oklikou přes návrat na domácí scénu. Protože pokud by v čele SPD porazil Merkelovou, jako německý kancléř by vystoupal současně i na evropskou špičku.

Zatím však podle průzkumů veřejného mínění Schulzovy plány zůstávají jen v rovině snů. Merkelová ve svém pravidelném letním rozhovoru před odchodem na dovolenou sebevědomě vzkázala, že "nikdo nemůže říci, co život přinese, ale rozhodně mám v úmyslu pokračovat další čtyři roky". To je co říci ve srovnání s rokem 2013, kdy se i po její nečekaně přesvědčivé výhře − křesťanští a sociální demokraté málem dosáhli absolutní většiny v Bundestagu − spekulovalo, že by po dvou letech svou funkci předala a odešla na naprostém vrcholu. Onen okamžik, jak se zdá, není na pořadu dne.

První otázka zní, proč tak bystrý a hlavně cílevědomý politik jako Schulz neuspěl. Přišel sice zvenčí jako nová tvář, ale překvapivě brzy se okoukal. Nepodařilo se mu najít silné téma. Nestala se jím povšechně znějící "sociální spravedlnost pro všechny", protože v současném prosperujícím Německu nedokázala voliče mobilizovat. Ani Schulzův nejnovější slogan, že "Německo má na víc". Nepomáhají ani nynější nejrůznější výpady takřka na všechny strany, protože budí dojem nedostatku jasné linie a v očích voličů vypadají jako příštipkaření.

Když tedy Merkelová směřuje k výhře, nelze snad čekat žádnou změnu? To není vůbec jisté. Po akutní fázi krize eurozóny a po odeznění bezprostředního tlaku imigrační vlny se neodbytně tlačí do popředí otázka, co bude s eurozónou a co s Evropskou unií jako celkem. To téma tu bylo přítomné od okamžiku, kdy se někdejší patnáctka po roce 2004 proměnila v osmadvacítku a ani takzvaná Lisabonská smlouva na ni nepřinesla jasnou, natož definitivní odpověď. Když eurozónou po roce 2009 otřásala finanční a hospodářská krize, nebyl na strategické úvahy čas, a když se vzedmula migrační vlna, opět dostalo přednost řešení problémů, které bezprostředně vyskakovaly jeden po druhém, před těmi, které se rýsovaly na obzoru.

Uplatňuje se tu ještě jedna letitá zkušenost. Když se Francie a Německo dokázaly dohodnout, jejich kompromis býval přijatelný pro celou Evropu, i když po straně leckdo požehral na dominanci letitého tandemu. A když se Paříž a Berlín naopak nedohodly, všeobecná shoda nebyla k mání. To platilo i v minulých letech, kdy kancléřka neměla na evropské scéně ve Francii silného partnera, protože prezidentům Sarkozymu i Hollandovi podlamovala nohy jejich domácí, zvláště ekonomická pozice.

Po působivé prezidentské výhře Emmanuela Macrona se vrací staronový tandem ve vyváženější podobě. A jak kancléřka zareaguje na jeho výzvu, že by Německo mělo více investovat (což přímo míří na kolosální přebytek německého zahraničního obchodu, který je dokonce větší než přebytek mnohonásobně větší a lidnatější Číny)? Znovu se tu ozývá výtka, že když jedna země hodně vyváží a málo nakupuje, jiní nutně tratí.

Ve volbách do Bundestagu voliči nebudou hlasovat o tom, co s přebytkem zahraničního obchodu. Ale v Evropě to téma nepůjde obejít a bude se týkat i Česka, kde si kdekdo na Berlín dokáže stěžovat, méně už si však připouští, kolik podniků jako subdodavatelé z německého exportu prosperuje.