Existuje trik, jak zaměstnavatelé umí zajistit, abychom nelitovali lidi, kteří mají mizernou a špatně placenou práci. Tím trikem jsou otázky, které nám tito lidé musí klást.

Například:

"Naši zákaznickou kartičku máte?"

"Mohli byste ušetřit až polovinu toho, co dnes měsíčně platíte. Co tomu říkáte?"

"Body sbíráte?"

"Můžu vám nabídnout něco sladkého, třeba taštičku?"

Atd.

Zvlášť tu poslední otázku miluji. Když se ráno v nejmenované restauraci rychlého občerstvení stavuji pro kávu, mám skoro jako sport to, co všechno si nakonec odvezu.

Zastavím auto v drive-in, stáhnu okénko a rychlým pohledem poměřím síly se svým soupeřem. Je to nenápadně vyhlížející panel s obrázkem klauna, lehce omšelým reproduktorem a mikrofonem.

Z něj se ozve zachrchlání a po něm zastřený, nejčastěji ženský hlas.

(Následující konverzaci věnujte pozornost, protože dokumentuje, jak snadno se můžete dostat do ďábelské spirály, ze které v podstatě není úniku.)

"Jedno latté, prosím."

"Samozřejmě. A nedal byste si naši kávu s příchutí? Třeba vanilkovou nebo karamelovou?"

"Tak jo. Dám si s karamelovou."

(Tady jste udělali zásadní, neodpustitelnou chybu.)

"Výborně. A k té kávě můžu nabídnout ještě něco sladkého? Taštičku jablečnou nebo rybízovou?"

"Oukej, dejte mi rybízovou."

"Taky bych vás chtěla upozornit, že si můžete objednat snídaňové menu s bramborovou placičkou zdarma."

"Tak já si ho vezmu."

"Ještě výhodnější je snídaňové XL menu s velkým studeným nápojem. Dáte si ho?"

"No tak dobře."

(Prosím, všimněte si v tuto chvíli naprosté rezignace na straně zákazníka.)

"Pozor, ale protože je středa, můžete mít dvě snídaňová XXL menu za cenu jednoho. To je skvělá nabídka, nemyslíte?"

Vy si ve skutečnosti nemyslíte, že normální člověk, který sedí sám v autě a přijel si pro jednu kávu, může nějak smysluplně využít dvě snídaňová XXL menu s velkým studeným nápojem.

Ale nahlas řeknete: "Ano."

Ženský hlas zrekapituluje váš nákup a sdělí vám cenu. Ne že by byla astronomická a vás by zruinovala. Ale znovu připomeňme, že jste se tu stavili na kávu.

Vlastně by vás moc nepřekvapilo, kdyby to v reproduktoru znovu zachrchlalo a ozvalo se: "Mám ještě jednu otázku. Jak se vám líbí naše provozovna?"

"Je to moc pěkná provozovna, máte pravdu!"

"Tak si prosím popojeďte k prvnímu okénku, kde budete mít k podpisu připravenou franšízovou smlouvu."

A vy, byť jste si do McDonald's přijeli pro jedno kafe, byste odjeli jako noví majitelé restaurace.

Navíc hrozná pravda je, že s tím těžko lze něco udělat. Ano, můžete se pokusit převzít iniciativu a dřív než se prodavačka či prodavač nadechnou, bez jediné pauzy vychrlit: "Jedno kafe bez příchuti, taštičku nechci, bramborovou placičku nesnáším, XL i XXL menu ve mně budí hrůzu a vaši restauraci nenávidím."

Jenže na tohle manuály pro trénink obsluhy v restauracích rychlého občerstvení pamatují. Doporučená reakce v té chvíli zní: "Promiňte, ale vy asi nevíte, že zrovna dnes máme taštičku se sezonní náplní, konkrétně borůvkovou. Máte rád borůvky?"

Tou důležitou věcí je neztratit hlavu. Protože když vám rupnou nervy a zakřičíte "Víte co? Tu taštičku s borůvkovou náplní si vezměte a strčte si ji do zadku!", tak to znamená, že jste svůj souboj o důstojné a poklidné prožití nového dne prohráli.

Hořkou pointou je moment, kdy popojedete k okénku, kde na vás čeká pytel s objednaným jídlem, malý kelímek kávy a především prodavač. Rozuměj nikoliv reproduktor a mikrofon, ale člověk, který vám všechno to jídlo prodal.

Zlo dostane svou tvář.

A vaše první myšlenka je: "Kdybych aspoň prohrál s důstojným soupeřem!"

Člověka, který vám vnutil taštičku, placičku, studený nápoj a málem i celou restauraci, si představujete jako supermana s výjimečnými schopnostmi. Kdyby byl lobbistou pracujícím pro ČEZ, prodá vládě ne jeden, ale klidně pět nových bloků pro Jadernou elektrárnu Temelín. A to by byl jen začátek.

Jenže vy v okénku restaurace vidíte šestnáctiletého teenagera, který má sluchátka s mikrofonem, špatnou pleť a vypadá jako Lady Gaga.

Nebo zkrátka někdo, koho brzy po ránu zrovna nechcete vidět.

A když vám do okénka strčí výtisk konkurenčních novin se slovy "Gratuluji, máte šťastný den! Dnes ke své snídani můžete číst své oblíbené noviny, a to zdarma!", bojujete o poslední zbytky vlastní důstojnosti.

Jenže jaké jiné možnosti máte?

Jistě, vždycky si pro svou kávu můžete zajít do hipsterské kavárny, nejlépe v pražském Karlíně. Místo Lady Gaga se sluchátky tam pracují takzvaní baristé. Mají zástěru s nějakým legračním nápisem, výrazné brýle s nedioptrickými skly a našamponovaný plnovous.

Hipsterské kavárny nejsou v pravém slova smyslu restaurace, ale spíš chrámy. Káva tu není nápoj, spíš náboženství. Vlastně je to opravdu podobné jako v kostele. Tam taky můžete jít, i když v Boha nevěříte, a je to zážitek. Ale když se připletete do nějakého obřadu, tak obvykle vůbec netušíte, o co jde.

Přesně jako v kavárně.

"Dnes máme kávu keňskou z náhorní plošiny. Může být?"

Vy, vděční, že vám nikdo nenabízí ovocnou taštičku, samozřejmě přikývnete.

Barista vesele poskočí: "A bude to espreso, lungo, flat white nebo latté?"

Objednám si latté, zaplatím a barista udělá takový taneční, téměř diskotékový pohyb (pochopí jen generace narozená v 60. a 70. letech).

"Vaše káva bude připravena na druhém konci baru!"

Celý bar je asi dva metry dlouhý. Takže udělám malý půlkrok stranou a čekám.

Příprava kávy je vrcholem obřadu.

Muž za pultem mačká různé páčky, vypouští páru, odfukuje, střídá nádoby. Při pohledu na něj pochopíte, proč jsou kávovary tak drahé. Protože udělat z něčeho tak jednoduchého, jako je vaření kafe, proces srovnatelný s pilotováním airbusu, muselo stát miliony a miliony dolarů.

Stojím tam sám, ale muž se stejně rozhlédne, aby se ujistil, že neudělá nějakou chybu. "Latté s sebou?"

Přikývnu.

Natahuji ruku pro kelímek, že si kafe vezmu a odejdu, ale to je naivní, skoro dětský omyl. Přichází další část obřadu. Muž za pultem bude v pěně v kelímku vyrábět obrázek.

Spěchám, před minutou jsem měl být na poradě, která je v kanceláři pět minut odtud, ale ten maník v bílé zástěře z nějakého důvodu považuje za důležité, aby mi v pěně v kelímku − kterou stejně za několik vteřin zakryji víčkem − vytvořil:

− lísteček

− srdíčko

− něco jiného podobně hezkého.

"Promiňte, ale já hrozně spěchám … nemohl bych už dostat tu kávu?"

"Samozřejmě! A zde to je!" podává mi kelímek, v očích pýchu i víru.

A já se stydím, když mi dojde, co mi to připomíná.

Pamětníci si možná vzpomenou na dávné doby normalizace, kdy byl toaletní papír nedostatkovým zbožím a na veřejných záchodcích ho zájemci "o velkou" dostávali na příděl.

Takzvaná hajzlbába ho u vchodu odmotávala z erární ruličky.

A teď si představte, že ještě než by vám ho podala, začala by na něj něco čmárat.

Vy byste se kroutili, trápeni akutní potřebou.

"Prosím… ten papír!"

"Ještě vydržte. Píšu vám na něj básničku!"

Přesně stejné pocity mám, když mi barista kreslí do pěny latté svoje sluníčko nebo srdíčko.

Dobrý den je ten, kdy odcházíte beze slova, se zářivým úsměvem.