Když se tento týden ministři zahraničí členů Evropské unie začali − už pokolikáté − dohadovat, jak zastavit, či alespoň omezit proud uprchlíků od libyjských břehů na sever, mohli si být jisti pouze jedním: nemají po ruce žádné zázračné, natožpak okamžité řešení. Cynici by zavrčeli: Což tak nenechat pohraniční lodě a plavidla humanitárních organizací lovit imigranty z vln, zavřít oči a počkat, až zprávy o počtech utopených odradí ty desetitisíce směřující do Evropy? Nejenže by to odporovalo úctě k lidskému životu i platným mezinárodním dohodám o poskytování azylu a o pomoci na moři, hlavně by to však nefungovalo, dokud by emigranti z Afriky měli byť i malou naději, že část z nich dorazí do cíle. Jedna změna by nastala určitě: pašeráci by zvedli své ceny.

Tak jaké jsou jiné možnosti? Mezi severním a jižním pobřežím Středomoří nelze opakovat to, co dokázala kancléřka Merkelová na jaře před dvěma lety, když vyjednala s tak nepříjemným a nepohodlným partnerem, jako je turecký prezident, že udělá to, co by jako hlava státu měl udělat sám od sebe. Totiž zajistit kontrolu hranic, především na těch proti řeckému pobřeží. Kancléřka ani přitom nemusela nahlas odtroubit svou předchozí "vítací" politiku.