Člověk, který zavítá do Ameriky, může, jak známo, žasnout nad lecčíms, co se týká tamějšího života. Například ceny za sendvič uvedené na pultech obchodů nebo za kávu na nástěnkách v kavárnách nejsou ty, které musíte zaplatit. Jsou vždy o něco vyšší, neboť se k nim na kase připočítává daň. Takže předem nevíte, kolika čtvrťáků a nikláků ze své peněženky se zbavíte.

Dále: policie vás nebude při jízdě na silnici zastavovat tak, že vás předjede. Pojede za vámi se zapnutými blikajícími světly. Vy si toho musíte všimnout, zastavit a pak rozhodně zůstat sedět ve voze a dát ruce na volant, jinak vás chraň pánbůh.

A když už jsme u ježdění: všude kromě New Yorku lze zahýbat doprava na červenou − pokud není naproti cedule s nápisem No turn on red, tedy Nezatáčej na červenou. To jen abyste věděli, pokud někde, kde taková cedule nebude, dáte blinkr, budete čekat na zelenou a za vámi budou děsně troubit.

Donald John Trump (71)

◼ Rodilý Newyorčan neměl před kandidaturou na prezidenta žádné politické zkušenosti.

Po otci zdědil značný majetek v podobě nemovitostí, který dál rozšířil. Jeho bohatství se odhaduje na necelé čtyři miliardy dolarů.

Na listině nejbohatších lidí světa se nachází zhruba na stejném místě jako Andrej Babiš.

Americkému prezidentovi připadá 544. příčka, český politik je za ním na pozici číslo 564.

◼ Trump je potřetí ženatý, jeho první manželkou byla bývalá česká lyžařka Ivana rozená Zelníčková.

Nyní je jeho chotí bývalá modelka Melania, žena původem ze Slovinska, kde se narodila pod jménem Melanija Knavsová.

Má celkem pět dětí.

◼ Po nástupu do Bílého domu Trump ve volném čase rád hraje golf, večery tráví sledováním televizních zpravodajských pořadů.

Ty pak často komentuje na svém twitterovém účtu @realDonaldTrump.

K těmto věcem se ještě řeč vrátí, leč teď, když končí prvních šest měsíců fungování Donalda Trumpa ve funkci prezidenta USA, je nutno vědět,
že trochu jinak funguje i americká politika.

Je tu třeba dobře známý, navenek komplikovaný, systém "caucases" neboli volebních shromáždění. Při nich lidé v primárkách rozhodují o tom, kdo bude stranickým lídrem do voleb nejen prezidentských, nýbrž i na státní či
lokální úrovni.

A to seskupováním v hlasovacích místnostech, tedy vytvářením větších či menších hloučků ve prospěch některého kandidáta. V Evropě je praxe jiná, rozhodně anonymnější.

O zákonech, zejména pak o distribuci peněz, v USA rozhoduje Sněmovna reprezentantů, v níž zasedá 435 kongresmanů. Každý reprezentuje okrsek zhruba o 800 tisících obyvatelích.

Jsou voleni každé dva roky, žijí tedy vlastně v permanentní volební kampani.

Tím se má zaručit, že budou svůj okrsek často navštěvovat, neustále chodit za voliči a zůstávat s nimi v kontaktu.

Loajalita ke straně je sice od zákonodárců v zásadě vyžadovaná, ale blízkost k lidem je imperativem. To se pozoruhodně projevilo v době těsně po útocích z 11. září 2001, kdy byla ve Washingtonu uvedena do chodu bezpečnostní opatření, aby se instituce nemohly stát terčem teroristického ataku. Jenže kongresmani si prosadili, že jejich budov se to týkat nebude. Coby návštěvník jste tedy mohl i nadále dovnitř, aniž byste musel vysvětlovat, kam jdete. Jen jste musel projít bezpečnostním rámem. Pak stačilo zaťukat na dveře kanceláře vašeho kongresmana, třeba s tím, že jej chcete pozdravit. Byl-li tam, zpravidla s vámi trochu poklábosil.

Trumpovy hlavní zářezy

◼ Jmenování respektovaného Neila Gorsucha novým ústavním soudcem.

◼ Zmírnění restrikcí za ohrožení životního prostředí v případě energetické produkce, jakož
i začátek výstavby Dakotského ropovodu napříč čtyřmi
americkými státy.

◼ Otočka v zahraniční politice: místo sbližování s Íránem sází nová administrativa na spolupráci se sunnitskými státy v čele se
Saúdskou Arábií.

◼ Ústup od vyjednané pacifické obchodní dohody, stejně jako od vyjednávané atlantické
dohody o liberalizaci
obchodu.

◼ Odvolání šéfa FBI Jamese Comeyho, který prezidenta a jeho tým vyšetřoval kvůli podezření o spolupráci s ruskými hackery před loňskými prezidentskými volbami.

◼ Slovní válka s předními médii, která opakovaně označil za "hlavního nepřítele amerického lidu" a jejichž nepříznivé články a příspěvky charakterizoval jako "falešné
zprávy".

◼ Ústup od již schválené Pařížské dohody o změnách klimatu.

Hlavou proti zdi

Trumpovi za prvních šest měsíců v Bílém domě vyšlo jen máloco.

Jeho dekret o slibovaném zákazu vstupu muslimů na území USA z několika vybraných zemí musel až k Nejvyššímu soudu, aby mohl − v okleštěné podobě − vstoupit v platnost.

Zeď podél hranice s Mexikem se nestaví.

Účast ve válkách pokračuje, dokonce vyslal vojenské jednotky do terénu v Sýrii.

Neprosadil reformu zdravotnictví, ba spíše v tomto komplikoval práci svým republikánům.

Ti museli stále znovu odpovídat na dotazy ohledně podezření o Trumpově koordinaci s ruskými hackery před loňskými prezidentskými volbami nebo jeho nedůstojných tweetů. Třeba nedávného, v němž se obul do televizní moderátorky Miky Brzezinské, že "stále krvácí ze svého faceliftu".

Newyorského televizního showmana a realitního magnáta s podezřelou byznysovou pověstí vynesl k moci jeho bojový pokřik, že se celá washingtonská politická kasta odcizila normálním lidem. Že jim politici zabouchli dveře a dávají průchod jen své aroganci a zpupnosti, místo aby se zajímali o to, co trápí obyvatele v jejich domovských státech.

Jinými slovy, Trump cupoval systém za to, že postavil hradbu mezi "elitami" a voliči − byť nám odsud z Evropy může ten systém, jak řečeno, připadat spíše inspirativní, právě pokud jde o to, aby politici zůstávali v kontaktu s
realitou.

Ale nechápali to hlavně i mnozí v USA. Jakkoliv tam je takřka folklorem, aby politici s ambicemi dostat se do funkcí ve Washingtonu kritizovali právě tamější poměry (viz památná věta, s níž začínal svoje projevy demokrat Jimmy Carter v prezidentské kampani v roce 1976: "Já nejsem z Washingtonu…"), takhle hlavou proti zdi jako Trump nešel patrně nikdo v dějinách.

Tedy aby se chtěl od establishmentu lišit i svou vulgaritou (že coby celebrita může ženám hned sahat do rozkroku), malou znalostí důležitých témat (snad všech včetně klíčových rozpočtových pravidel), urážkami celých skupin obyvatel (Hispánců, handicapovaných, hlavně ale muslimů) a primitivním bouchačstvím (že může někoho odprásknout třeba na newyorské Páté avenue a stejně mu to projde). Vlasy si rvali hrůzou novináři, odborníci, politici, zkrátka všichni, o nichž však zpravidla platí, že patří k onomu napadanému "establishmentu", tedy že žijí v nóbl čtvrtích ve velkých městech na východním či západním pobřeží a zbytek USA znají jen jako "flyover country" − zemi, na kterou se podívají maximálně tak z letadla při přeletech. A tím pádem nevědí, co trápí lidi, kteří mají hluboko do kapsy a opravdu počítají, kolik mají ve svých peněženkách čtvrťáků a nikláků. Kteří si kávu kupují nikoli v relativně drahém Starbucksu, nýbrž na pumpách. A kteří s chutí troubí na kohokoliv, zejména pak na auta s newyorskou poznávací značkou, jejichž řidiči nejsou úplně zvyklí na pravidlo o jízdě doprava na červenou.

Když se řeší transgenderové záchodky

Jenže stejně jako ho lidé z "flyover country" podrželi ve volbách, drží ho i nyní nad vodou všech skandálů, z nichž třeba podezření o koordinaci s Rusy má až vlastizrádný kontext. V médiích se v posledních dnech roztrhl pytel s průzkumy, z nichž vyplývá, jak mu klesá popularita do historicky málo vídaných končin, tedy kamsi pod 40 procent podpory.

Leč pozor na tuze výmluvný detail: vystát ho nemohou především lidé s levicovou politickou orientací, stejně jako voliči nezávislí. Mezi pravicově založenými obyvateli Ameriky se nadále těší podpoře.

Názorně to ukázal průzkum týdeníku The Economist a organizace YouGov, zveřejněný minulý týden. "Silnou podporu" Trumpovi vyjádřilo 58 procent těch, kteří jej loni volili. Dalších 30 procent z této skupiny jej stále "spíše podporuje". Dohromady to dělá 88 procent z jeho voličské základny.

Asi vám už dochází, v čem je vtip i teď po půl roce. Dokud bude mít Trump podporu své základny, těžko se proti němu obrátí zákonodárci v Kongresu, třeba právě aby se mu pokusili ústavně vyjádřit nedůvěru kvůli jeho stále zřejmější zapletenosti s ruskou špionáží. Ba co víc, bude-li to tak dál, nelze ani vyloučit, že dosáhne v roce 2020 znovuzvolení.

Voliče napříč Amerikou, kteří mu stále věří, snad můžeme i právem považovat za ignoranty nebo dokonce za nihilisty. Můžeme mít husí kůži z jejich zavilosti a škodolibé snahy dupnout na plyn tam, kde zdravý rozum jasně vidí červenou. Můžeme v těch procentech − jakože to taky mnozí novináři teď činí − vidět jednou nevděk, jindy xenofobii a rasismus. Ale nikam se tím nedostaneme.

Trumpovi voliči jsou lidé, kteří měli původně především pocit, že jim je úvodem zmíněná systémová blízkost k jejich kongresmanům k ničemu, když se jejich mzdy setrvale reálně snižují, pracovních míst ubývá, cena za zdravotnickou péči roste, mladí lidé umírají ve válkách kdesi na druhé straně planety a imigranti beztrestně překračují hranici, zatímco oni hned dostanou za každou prkotinu pokutu.

Jinak řečeno: když se prostě celý systém místo o jejich trable zajímá pokrokářsky povýšeně jen o to, jak zavést na školách transgenderové záchodky pro studenty, kteří si hodlají změnit svoje pohlaví, proč pak z trucu nevolit někoho, kdo si z celého konceptu politické korektnosti jen tropí legraci, a to bravurně, nejjedovatějším možným způsobem?

Po půl roce lze říct, že zásobník téhle nespokojenosti, která hýbe Spojenými státy, nezmizel. A že rozhodně nezmizí, ani kdyby byl křikloun se sklonem k pomstychtivému tweetování z Bílého domu odvolán.

Co tedy dělat? Je zjevné, že systém musí být nejen "bezbariérový", nýbrž také ochotný pomáhat i těm, kteří nepatří k žádné minoritě, mají bílou pleť, dodržují zákony, platí daně, vychovávají děti, respektují policii, chodí do kostela.

Dokud se tak nestane, bude nutné připomínat Trumpova často vysmívaná, přitom ale svým způsobem jako z nějaké pesimistické písně rockera Bruce Springsteena vystřižená slova z jeho projevu při inauguraci přesně před šesti měsíci: "Jedna malá skupina v našem hlavním městě příliš dlouho těžila z vládních zisků, zatímco lidé za to museli platit. Washington vzkvétal, ale lidé se na jeho bohatství nemohli podílet. Politikům se dobře dařilo, ale pracovní místa mizela do zahraničí a fabriky se zavíraly. Establishment chránil sám sebe, nikoli vás, obyvatele naší země. Jeho vítězství nebyla vašimi vítězstvími. Zatímco se tam slavilo,
neměly americké rodiny žijící v existenční nouzi co oslavovat."

Souhlasíte, nebo vám to přijde jako populistický blábol, který patří maximálně tak na popkulturní hitparády? O to v Americe jde.