Laura Mvula na Colours of Ostrava zúročí rady od maminky a hudební angažmá u tetičky

Britskou klavíristku a zpěvačku Lauru Mvulu lze poznat snadno. I když zpívá o zlomených srdcích a nenaplněných ambicích, vždy volí povzbudivá slova.

Mvula používá spletité harmonie, kombinuje mnoho žánrů a spolupracuje s širokým okruhem umělců − od již nežijící básnířky Mayi Angelouové po jazzového kytaristu Johna Scofielda. Jedenatřicetiletá hudebnice bude v sobotu večer jednou z posledních hlavních účinkujících na festivalu Colours of Ostrava.

Ostravská přehlídka se tak ocitá v nejlepší společnosti: letos v létě Mvula stihla koncertovat na nizozemském North Sea Jazz Festivalu i pařížské přehlídce Afropunk. Těsně před Ostravou ještě ve slavném londýnském sále Barbican vystoupí s London Symphony Orchestra.

S dotazem, jak by svoji hudbu popsala, si rady neví. "V takových případech se nejraději obracím na spoluhráče. A ti řeknou něco v tom smyslu, že hraju avantgardní soul. Nebo že to mám lehce najazzlé," popisuje Mvula v rozhovoru pro HN.

"Já se ale řídím tím, co říkal trumpetista Miles Davis: Dobrá hudba je dobrá, nehledě na to, jaká je," říká Mvula. A za chvíli ještě dodá, že její tvorba asi odráží to, co poslouchala v mládí.

Přestože se narodila a vyrostla ve Velké Británii, její rodiče imigrovali z Karibiku.

Mvula měla přísnou křesťanskou výchovu a jako dítě zpívala v kostelních sborech. Sama však za největší vliv označuje svoji tetičku Carol Pembertonovou, zakladatelku a capella kvinteta Black Voices.

"Když mě chodila hlídat, hrávala na klavír. Pamatuji si, že jsem to chtěla umět také," říká Mvula, která se na piano skutečně naučila a o mnoho let později se jako klavíristka k tetiččině kvartetu přidala.

"Naučila jsem se tam hodně o harmoniích a o tom, jak používat hlas pro zbarvení zvuku," dodává.

Odsud se Mvula vydala studovat na konzervatoř v Birminghamu. "Byla jsem posedlá myšlenkou, že si za muže vezmu muzikanta, a abych měla z čeho vybírat, raději než na běžnou vysokou školu jsem šla na konzervatoř," říká žena, která muže na konzervatoři skutečně našla.

Kromě toho tam byla vystavena dalším vlivům. "Doma to byl buď pop, nebo kostelní hudba. Teď jsem najednou začala chodit na jazzové koncerty a vážnou hudbu, navštěvovat přednášky současných skladatelů," popisuje Mvula, byť dodává, že třeba soutěživost mezi jednotlivými studenty jí od konzervatoře odrazovala.

Školu však absolvovala, začala psát písně, a dokonce sestavila několik kapel. Muziku měla dlouho jen jako koníček − až do roku 2012, kdy ji zaslechl producent Steve Brown a pomohl jí podepsat smlouvu s vydavatelstvím RCA.

O rok později Mvula vydala debutové album Sing To The Moon, z něhož se stal okamžitý hit: písně tak žádané, že je Mvula následující rok natočila znovu v symfonické podobě a v londýnské Royal Albert Hall je naživo zahrála s nizozemským Metropole Orkestem.

Vloni vydala druhé, podobně úspěšné album The Dreaming Room.

Přestože její hudba zní vždy povzneseně, Laura Mvula zpívá o mnoha traumatech: rozvodu rodičů, svém vlastním rozvodu, o různých úzkostech či strachu z vystupování před lidmi. Ty stojí v základu jejích jinak inspirativních, povzbudivých písní jako Show Me Love, That's Alright nebo Overcome.

Jak sama říká, také to je důsledkem výchovy.

"Kdykoliv jsem s něčím narazila, maminka mi radila, ať se ve svých pocitech jen neutápím, ať o nich taky píšu," říká. "Zvykla jsem si tedy z každé bolesti něco vytvářet. Nějaký protijed, který člověku dovolí se posunout dál," dodává.