Patnáct let čekala česká kinematografie na vítězství v hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech. Po Roku ďábla Petra Zelenky vyhrál Křižáček Václava Kadrnky, tedy znovu na první rovině film podivný, až divný, přinejmenším vybočující z nekonečné řady snímků, které se točí v mainstreamové produkci a které vyhrávají festivaly. Po filmu-mystifikaci film-meditace − míjení se s proudem…

Divnost Křižáčka, "Unheimlichkeit", tedy jistá nepatřičnost do prostoru současného filmu, vyděděnost z místa, byla také tím, co se nejvíce probíralo, o čem se vedla řeč, aby jen tak nestála. A přitom Křižáček dával tolik příležitostí k jiným úvahám, když už ne filmovým, pak alespoň duchovním, filozofickým, psychologickým, čistě lidským.

Předně: Křižáček opravdu není filmový vyděděnec, který se do světa pohyblivých obrazů pod přikrývkou umění falešně vlamuje, nýbrž naopak − Křižáček skrze osvobozený obraz ve Filmu bydlí, je v něm znovu naplno doma.

Obraz konečně mluví sám za sebe, nestává se vazalem literatury, otrokem příběhu, který v Křižáčkovi sice nechybí, ale tvoří jako v Donu Quijotovi spíše pomocnou konstrukční linii, na níž se dějí a k níž se vážou veškeré podstatné věci, odkud se rozvíjí smysl obrazově.

Křižáček je pokusem o "návrat" ke svébytné jinořeči filmu, která se tu však poněkud nešťastně váže s tématem duchovním, podávaným odtažitě abstraktně, symbolistně, v jazyce světa idejí, který zní dnešnímu světu tak podivně, vzdáleně a vlastně i trapně.

Není tajemstvím, že se Kadrnka ke svému filmu inspiroval Vrchlického básní Svojanovský křižáček. I jeho film je zcela jistě básní, ale naladěním, světlem, obrazivostí, a hlavně rytmem, zdůrazněným velmi specifickou a příznačnou hudbou Ireny a Vojtěcha Havlových, jde o film-meditaci.

Buddhistické plynutí neslo už první Kadrnkův film 80 dopisů, tam ale ještě v monotónním, nerytmizovaném proudu vystupoval autentický fyzický, dotykový, emocionální svět lidí. Ten se v Křižáčkovi zcela ztratil v abstrakci ideality, v čistotě idejí, o něž se tu obrazově hraje.

V této "světelné propasti", v cézuře vedoucí mimo bytí (ideje − i Bůh − jsou v západní tradici zcela mimo bytí, "epekeina tés úsias"), se nemáme čeho tělesně chytnout a jsme jako diváci odsouzeni k tiché symbolistní hře.

Vzniká tak důležitá otázka: je k zobrazování duchovních souvislostí nutné pozvedat obraz tak prvoplánově k duchovní sféře? A nemluví o duchovním film nejlépe a nejsilněji právě proto a tehdy, když a že a priori spojuje tělesné a netělesné, to, co naši tělesnost přesahuje, co se ale bez těla jakožto prostředníka nikdy neobejde, o čemž ostatně nejlépe svědčí křesťanská oběť, která je pokaždé doslovně tělesná i metafyzicky symbolická?

Duchovní hra zbavená těla je poněkud nedůvěryhodná, protože tělo se nám jako pozemšťanům bude vždy plést do cesty a často je také ve své vášnivosti jedinou branou k jiným světům. Křižáčkův svět ale tato absence tělesnosti a tím i běžného citu úplně neshazuje. Vystačí si − díky obrazu a hudbě − kupodivu sám.

V nekonečném opakování motivu cesty, které dovolilo o Křižáčkovi poněkud kacířsky psát jako o "road movie", po drahně dlouhé době přichází to, co od filmu čekáme: propadnutí do světa filmového obrazu, jež přináší i tělesné, dotykové zážitky. Abstraktní idealistická mrtvolnost umělecké hry na Film náhle naplno ožívá!

Kadrnkovu filmovou meditaci lze interpretovat různě. Jako hledání sebe sama; jako odpověď na to, co nás doopravdy utváří; jako polemiku s nutností oběti; jako potvrzení možnosti lásky (vztahu), v níž nás Bůh Otec nejen šťastně najde, ale dokonce i zachrání. Z hlediska běžné produkce to není nic výjimečného ani mimořádného, či dokonce podivného.

Každý druhý film je o lásce, o vztazích, o zlém tatínkovi a hodné mamince. Křižáček je výjimečný až způsobem tázání: naladěním, do něhož nás záměrně dostává, aby bylo řečeno, co řečeno být má. Je to "první jóga v dějinách českého filmu", ale kdo se nebojí protáhnout a uvolnit, nemůže takového cvičení litovat.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru