Občas je dobré naslouchat lidem, kteří jsou dostatečně "in" na to, aby měli detailní vhled do fungování společnosti a politiky, a zároveň jim už o nic nejde, takže mají nadhled a mohou problémy pojmenovávat naplno. Takovým člověkem je třeba ministr financí Ivan Pilný. Zná politiku, chápe její limity, vidí do financování státu, zároveň už ve svém věku nemá žádné iluze a nehodlá nikam kandidovat, takže si můžeme být jistí, že jeho postřehy nejsou kontaminované ani naivitou, ani ambicemi. Postřehy jsou to neveselé a lze na jejich základě formulovat nepříjemnou pravdu: Politika nám slibuje útěšné nesmysly. Líp nebude.

Potřebujeme, aby důchodci pracovali, prohlásil nový ministr financí

Základní Pilného postřeh se týká budoucnosti důchodů v Česku. Systém je dle něj neudržitelný, na státní penze v dohledné budoucnosti nebudou peníze, lidé si musí šetřit sami, nebo mohou počítat s tím, že budou pracovat v podstatě až do smrti. Je s podivem, že to stále skoro nikdo nechce slyšet. Populace stárne, rodí se málo dětí, takže na jeho slova dojde stejně neodvratně, jako po podzimu přichází zima. Přesto se obecné mínění líně převaluje na vlnách dosavadní relativní pohody dle hesla "zatím je to dobré". Důchodová reforma nikde, privátní úspory nikde, neřešení problému čtyři roky nikomu nevadilo a jediný, kdo to ve veřejné debatě schytává zprava zleva coby "asociál", je příznačně Pilný, který na problém nahlas upozornil. Asociální přitom není on, ale ti, kdo před realitou zavírají oči a odmítají na ni společnost nachystat. Ukazuje to mimochodem, jak se to v Česku ve skutečnosti má s takzvanou politickou korektností. Na jednu stranu se korektnost považuje za zlo, nesmlouvavě se s ní bojuje, volá se, že je třeba pojmenovávat věci pravými jmény. Ovšem jen potud, pokud se to týká "těch druhých". Když jde o nás samotné, trváme úporně na "korektnosti", na tom, že o nepříjemných záležitostech, například o neudržitelnosti důchodového systému, se prostě nemluví. Vytrvale si lžeme do kapsy.

Drsnou zprávou o důchodech se ale nepříjemné Pilného pravdy o Česku nevyčerpávají. V posledním rozhovoru pro MF Dnes říká natvrdo i další nepopulární věci. Například to, že až vyschnou evropské dotace, nebude z čeho stavět a opravovat silnice, budou problémy s financováním vědy a výzkumu. Jako ministr financí o tom musí něco vědět. Jenže popřeje mu někdo sluchu v zemi, kde patří v poslední době k dobrému tónu zaklínat se suverenitou a dštít síru na Brusel coby titulární sídlo všeho zla? I tady by bylo dobré společně s Pilným otevřít oči, odhodit eurohudrání (které též patří ke zdejší variantě politické korektnosti) a přiznat si, jak se to s plusy a minusy členství v unii ve skutečnosti má. Pak možná budeme připraveni přijmout i další Pilného nepříjemnou pravdu, totiž že si za problémy, které svalujeme na Brusel, můžeme často sami. Například čerpání démonizovaných eurodotací si komplikujeme tím, že je nedokážeme utratit: máme podmínky nastavené tak, že obce raději nic nestavějí, protože se starostové bojí, že by na ně někdo podal trestní oznámení kvůli nehospodárnosti či rovnou korupci. Za Pilného můžeme doříci, že je to důsledek zdejší protikorupční hysterie, ale to není až tak důležité. Důležité je, že problém není v Bruselu, jak si rádi namlouváme, ale u nás.

Ale zpět k základnímu sdělení Ivana Pilného: líp v Česku nebude. Stát nebude moci do budoucna garantovat vše, na co jsme zvyklí. Nejde jen o důchody či bezplatné zdravotnictví, kde demografie nutně zvítězí nad politickým fantazírováním. Pilný mluví explicitně i o tom, že bude nutné zdražit dálniční známky, zpoplatnit další silnice a tak dále. Všechno směřuje k obtížné udržitelnosti dosavadních jistot. Není to nic útěšného, nic, s čím by se v době, kdy lidé chtějí, "aby se to prostě zařídilo", dalo někam kandidovat. (Pilný už také za samozařizovací hnutí ANO kandidovat nebude a Andreji Babišovi se asi ulevilo, k úspěchu by mu se svou prostořekostí asi moc nepomohl.) Jenže marná sláva: tím, že nositele nepříjemných zpráv nebudeme poslouchat nebo je budeme ostouzet, si nepomůžeme. Lépe by bylo přiznat si, jak se věci mají, protože jen tak se můžeme připravit na budoucnost. A měli bychom být lidem jako Ivan Pilný vděční, že to nás k tomu nutí.