Prázdninové toulky se čas od času vyplatí nasměrovat do zemí, které nemají tolik štěstí jako Česko. Už jen proto, abychom si místo věčného brblání, jak se máme zle, občas uvědomili, že se ve skutečnosti máme báječně, a hlavně o co všechno bychom, když se nebudeme starat, mohli přijít. Co třeba na skok do Íránu? Kulturně, geograficky, sociálně, nábožensky sice naprosto jiný svět, zdálo by se, že si odtamtud žádnou lekci odnést nemůžeme. Jenže přesto…

Co v Íránu na první pohled upoutá, je všudypřítomná demonstrace faktu, že se kapitalismus hravě obejde bez demokracie. Autoritářský teokratický režim nijak nebrání divokému kapitalismu, aby vyrážel v nejrůznějších výhoncích, od barvitého chaosu pouličních dílniček, obchůdků s čínskými padělky (zaznamenaným vrcholem bylo jízdní kolo Adidas, kterážto značka bicykly vůbec nevyrábí) až po méně viditelnou, ale o to usilovnější privatizaci národního bohatství vládnoucí elitou. Zdejší podoba kapitalismu je vedle čínské, vietnamské či ruské další ukázkou, jak lze "stabilizovat" společnost tím, že obyvatelstvu jsou sice fakticky upřena práva rozhodovat o jejím charakteru, ale ekonomicky je mu ponechána jistá volnost. Lidem to obecně často postačuje, minimálně k tomu, aby se otevřeně nebouřili. V ulicích Teheránu si v plné míře uvědomíte, jak kolosálně naivní bylo přitakávat Francisu Fukuyamovi v jeho tezi, že liberální demokracie nastoupila vítěznou cestu světem a coby nejlepší z možných systémů nakonec zdomácní i mimo euroamerický kulturní okruh. Ukázalo se, že s kapitalismem se bohužel umí skamarádit i autoritářství. Což také může být první užitečná lekce pro nás.