Prázdninové toulky se čas od času vyplatí nasměrovat do zemí, které nemají tolik štěstí jako Česko. Už jen proto, abychom si místo věčného brblání, jak se máme zle, občas uvědomili, že se ve skutečnosti máme báječně, a hlavně o co všechno bychom, když se nebudeme starat, mohli přijít. Co třeba na skok do Íránu? Kulturně, geograficky, sociálně, nábožensky sice naprosto jiný svět, zdálo by se, že si odtamtud žádnou lekci odnést nemůžeme. Jenže přesto…

Co v Íránu na první pohled upoutá, je všudypřítomná demonstrace faktu, že se kapitalismus hravě obejde bez demokracie. Autoritářský teokratický režim nijak nebrání divokému kapitalismu, aby vyrážel v nejrůznějších výhoncích, od barvitého chaosu pouličních dílniček, obchůdků s čínskými padělky (zaznamenaným vrcholem bylo jízdní kolo Adidas, kterážto značka bicykly vůbec nevyrábí) až po méně viditelnou, ale o to usilovnější privatizaci národního bohatství vládnoucí elitou. Zdejší podoba kapitalismu je vedle čínské, vietnamské či ruské další ukázkou, jak lze "stabilizovat" společnost tím, že obyvatelstvu jsou sice fakticky upřena práva rozhodovat o jejím charakteru, ale ekonomicky je mu ponechána jistá volnost. Lidem to obecně často postačuje, minimálně k tomu, aby se otevřeně nebouřili. V ulicích Teheránu si v plné míře uvědomíte, jak kolosálně naivní bylo přitakávat Francisu Fukuyamovi v jeho tezi, že liberální demokracie nastoupila vítěznou cestu světem a coby nejlepší z možných systémů nakonec zdomácní i mimo euroamerický kulturní okruh. Ukázalo se, že s kapitalismem se bohužel umí skamarádit i autoritářství. Což také může být první užitečná lekce pro nás.

Poctivě řečeno, i v Íránu funguje cosi jako formální demokracie, volby prezidentské i parlamentní probíhají. Leč kandidáti jsou předem důkladně prověřováni a nad vším bdí rada dohlížitelů, samozřejmě oficiálně pro případ, že by zvolení zástupci nepracovali "pro lidi". Opozice neexistuje. No a pak je tady samozřejmě nejvyšší vůdce, šéf, bez kterého se nehne vůbec nic. Funkce téhle hry na demokracii je přesně opačná než funkce demokracie skutečné. Nikoliv moc kontrolovat, brzdit a vyvažovat, ale usnadňovat její výkon. Lekce pro nás spočívá v otázce, zda jsme vůči něčemu podobnému zcela imunní. Zda se nás například marginalizace opozice v nějaké mírnější, uhlazenější, zastřenější a vlastně vcelku nenásilné formě nemůže postupně týkat také, zvláště když se postupně prosazuje názor, že opozice vlastně vše jen komplikuje a zdržuje.

Zpět do Íránu. Když odhlédneme od kulturních odlišností, ekonomického, dopravního a jiného chaosu, připomínají velká íránská města atmosférou trochu osmdesátá léta v Československu. Teokratický režim je měkčí než na počátku Chomejního revoluce, v severním Teheránu či Isfahánu narazíte na děvčata, kterým hidžáb na hlavě sotva drží, rafinovaně doplněn černými brýlemi na čele, tak aby se imámové nažrali a krása zůstala celá. Ve vlacích metra jsou oddělené vagony pro ženy, ale v praxi se využívání této "vymoženosti" už nevyžaduje, podobně jako se u nás v osmdesátých letech už zcela nevyžadovala účast v prvomájovém průvodu.

Přesto by bylo chybou považovat to za známku blížícího se konce režimu. Nouze nepanuje, zboží je nekonečně víc, než bylo u nás za socialismu, režim má nevyčerpatelnou základnu v ropném bohatství, sází na patriotismus, řadě lidí zřejmě poskytuje jakousi kotvu a vlastně jim možná i vyhovuje. Jestli nepřijde nějaký silný impulz zvenčí, nic ho zřejmě neohrozí. Což je pro nás další důležitá lekce: Když se jednou přitaká autoritářům (třebas z dobrých důvodů, protože ti před nimi to nevedli zrovna skvěle), je velmi komplikované, ba nemožné se jich zbavit.

Jistě, je to všechno jen hyperbola. Žijeme v Evropě jedenadvacátého století. Ale přesto stojí za úvahu, zda se, pokud si nebudeme vážit toho, co máme, nemůžeme jednou probudit ve společnosti, kde je sice relativní ekonomická volnost, ale kde s mocnými zaštítěnými ideologií (u nás samozřejmě ne náboženskou či nacionální, ale třeba firemní) nikdo nehne.