Když se v sobotu večer ve Velkém sále karlovarského hotelu Thermal objevily nad jevištěm tanečnice uvězněné v průhledných kójích, byl to předposlední děsivý okamžik slavnostního večera. Po hororové taneční show už publikum vyděsili jen sami porotci. Ti těsně před závěrem ceremoniálu udělili cenu za režii slovensko-ukrajinskému filmu Čára režiséra Petera Bebjaka.

Jinak 52. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary proběhl a skončil spíš pohádkově. A nikoliv jen proto, že po patnácti letech vyhrál český film − Křižáček režiséra Václava Kadrnky.

Málokdy se v minulosti ozývaly tak pozitivní ohlasy na kvalitu karlovarské hlavní soutěže, byť kupříkladu loňský vítězný film Rodinné štěstí významného maďarského režiséra Szabolcse Hajdua patří k evropské špičce. Byl však spíš výjimkou, která zářila mezi ostatními tituly.

Výsledky hlavní soutěže

◼ Křišťálový glóbus pro nejlepší film: Křižáček (Česká republika, Slovensko, Itálie), režie: Václav Kadrnka

◼ Zvláštní cena poroty: Chlapi nepláčou (Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Chorvatsko, Německo), režie: Alen Drljević

◼ Cena za režii: Peter Bebjak, film Čára (Slovensko, Ukrajina)

◼ Nejlepší ženský herecký výkon: Jowita Budniková a Eliane Umuhireová (polský film Ptáci zpívají)

◼ Nejlepší mužský herecký výkon: Alexander Jacenko (rusko-finsko-německý film Arytmie)

Letošní soutěž byla plná debutů a méně známých jmen. Ale pozoruhodných filmů, za něž by se nemuseli stydět ani dramaturgové festivalů mnohem zvučnějších jmen, tu bylo několik.

Důvodem k optimismu je i to, že ty nejlepší snímky patří ke kinematografiím střední a východní Evropy, na které se festival dlouhodobě zaměřuje. Přesně takto si Karlovy Vary mohou vybudovat jméno a objevovat nové talenty, po kterých pak třeba "skočí" i festivaly jako Berlinale v německé metropoli.

Jedním z nich by klidně mohl být debutující režisér Alen Drljević, jehož drama Chlapi nepláčou získalo v Karlových Varech cenu poroty. Balkánské drama o traumatech válečných veteránů, kteří se sešli ke zvláštnímu terapeutickému programu v odlehlém horském hotelu, má vzácný dar. Umí univerzální téma, jakým je hojení ran na duších bývalých vojáků, spojit s ryze lokálními bolestmi − s jizvami v duších celých balkánských národů. Umně zachycuje rozdíly mezi jednotlivci i mezi náboženskými postoji, přitom bez patosu, přesto emotivně hovoří o nevraživosti i respektu. Málokdy "chlapi" na plátně pláčou tak věrohodně.

S podobnou emoční silou se tragická historická událost prolíná s intimním příběhem jednotlivců také v polském snímku Ptáci zpívají v Kigali. Genocida ve Rwandě patří k událostem tak hrůzným, že o nich takřka nejde točit filmy. Polská režisérka Joanna Kos-Krauzeová dokázala opak, když dokončila tento snímek po smrti svého manžela Krzysztofa Krauzeho, který v Karlových Varech vyhrál už roku 2004 se snímkem Můj Nikifor.

Jejich novinka Ptáci zpívají v Kigali si právem odnesla cenu pro obě herečky − Jowitu Budnikovou a Eliane Umuhireovou. Vyobrazení komplikovaného vztahu polské bioložky s rwandskou dívkou, již vědkyně odvezla do Polska, kde se obě ženy po svém vyrovnávají s prožitými hrůzami, stojí na nenápadném, přesném herectví.

Zároveň by filmu slušela i cena za nejlepší režii. O smutku ze ztráty blízkých vypráví pomocí promyšleně komponovaných záběrů, v nichž hrdinky často pobývají na okrajích plátna, neboť o těch nejsmutnějších věcech se musí hovořit obezřetně, nekřičet. Film dokazuje, jak moc lze říci promyšlenou strukturou a lyrickými i naturalistickými záběry na přírodní jevy − od putování mravenců po vyvržená střeva, která jako ve výjevu od básníka Baudelaira stále i na prašné zemi pulzují životem.

O to víc zamrzí ten jediný přešlap porotců, kteří cenu za režii udělili filmu Čára. Režisér Bebjak se v něm pokouší spojit osobní rodinný příběh z nejpřísněji střežené evropské hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou s výpovědí o dnešní Evropě. Ale špatně je tu skoro vše. Od vedení herců po nevyrovnanou stylizaci, kde se z rozjařené polohy v duchu balkánského režiséra Emira Kusturici přeskakuje k rádoby drsné kriminálce o pašování cigaret i lidí nebo k realistickému sociálnímu dramatu.

Čára bohužel není film evropských parametrů, možná má místy hezkou kameru, ale ani ta neslouží vyprávění příběhu, jen exhibuje. Přitom jde o silné téma, jak ukázal jiný slovenský tvůrce Michal Blaško, který do stejného prostředí zasadil své intenzivní středometrážní drama Atlantida, 2003. Film o strachu, lásce i svědomí − uvedený na festivalu v sekci nadějných studentských filmů První podání − vyobrazil tíseň prostoru, kde se evropské i obecně lidské hodnoty otřásají v základech, mnohem lépe.

Přesto karlovarský festival dal letos důrazně najevo, že se sem nejezdí jen za hity z jiných velkých přehlídek uváděnými v nesoutěžních sekcích. A že místní soutěž není plná děl důležitých spíše tématem než uměleckým zpracováním. To ostatně nejsvrchovaněji potvrdil vítěz.

Křižáček v soutěži nemá paralely. Je ojedinělou poctou mistrům filmové řeči, pokornou poutí středověkem, který představuje spíš intimní místo než realisticky zablácený svět. Pro někoho možná kontroverzní volba, přesto film, který českou kinematografii řadí do světového kontextu.

Související