Statisíce českých domácností stále nemají možnost dostat se k rychlému internetu. Poptávka po připojení rychlostí odpovídající 21. století tu přitom je a bude jen a jen sílit. Navíc je v zemi řada míst, kde se investorům zrovna investovat nechce. Důvodů je řada, třeba geografická odlehlost, nízká hustota zalidnění či nižší kupní síla tamních obyvatel. Často jde o kombinaci všech faktorů. Ovšem právě takové oblasti pořádné připojení potřebují nejvíc, jinak se jejich zaostávání bude prohlubovat.

Snahu podpořit v takových místech rozvoj infrastruktury z veřejných prostředků proto skousnou i ti, kterým jinak dotace nejsou zrovna po chuti. Peníze jsou připraveny, k dispozici je celkem 14 "evropských" miliard, které by měly vyvolat investiční vlnu, díky níž se "sítě nové generace" rychle postaví. Co by se ještě mohlo pokazit?

Praxe ukazuje, že prakticky všechno. Stanovené podmínky nevyhovují vlastně nikomu. Kamenem úrazu je už mapa bílých míst, takových, kde vysokorychlostní připojení chybí a kam mají veřejné prostředky jít. Mapa odráží stav a předpoklady telekomunikačních firem ke konci roku 2015. Ale předloňským silvestrem se čas nezastavil a dnes už si obyvatelé řady bývalých "bílých míst" užívají internetu, přes který jde využívat všechny nejmodernější služby v plné kvalitě. Ovšem podat si projekt na připojení již připojeného místa možné je. Stesky telekomunikačních firem na ohrožení jejich investic jsou pochopitelné.

Situaci navíc zhoršuje, že podmínky "čerpání" jsou ještě složitější, než je v zemi proslulé komplikovanými dotačními programy obvyklé. Ministerstvo průmyslu za éry Jana Mládka nikdy nemělo velkou chuť se s poskytovateli připojení bavit, takže dnes jsme v situaci, kdy z odvětví zní názor, že snad bude lepší, když dotační peníze poplují jinam. Nebo když je Česko vůbec nevyužije.

Výsledkem je, že dva a půl měsíce před koncem termínu se o peníze nehlásí ani jeden zájemce. Ministerstvo sice podle svých prohlášení spoléhá na to, že žádosti ke konci léta nakonec přijdou, ale i uvnitř úřadu panuje skepse a obava z fiaska. Smutný výsledek procesu, jehož délka si už nezadá s dobou, kdy se plánovalo po pětiletkách.

Když vypsané podmínky kritizují malé firmy i největší provozovatel infrastruktury a když jsou svorně kvůli složitosti a rizikům ochotny nechat peníze, které by jim mohly ušetřit tři čtvrtiny investičních nákladů, ležet na zemi, mělo by to být pro ministerstvo průmyslu budíčkem. Šanci na reparát musí využít v dalším kole, kde se sice bude rozdělovat pětkrát méně peněz, ale i to může nejzanedbanějším oblastem pomoci. Jestli to ministerstvo průmyslu pod novým ministrem nedokáže, bude ještě někdo brát proklamace o digitálním Česku vážně?