Zatímco ve Varšavě jej tamější vláda včera poplácávala po zádech, přijíždí dnes americký prezident Donald Trump do Hamburku, kde se pro něj chystá chladnější přijetí. Nejde ani tak o obehraný summitový folklor v podobě levicových anarchistů, kteří spustili protiamerický kravál, nýbrž hlavně o západoevropské státníky − ti do značné míry odhodili svoje tradiční rivality a dali najevo, že tentokrát akceptují, aby během srazu byla jejich společnou šéfovou Angela Merkelová, v poslední době protitrumpovsky vymezená německá kancléřka. Konkrétně to znamená, že dostala od francouzského prezidenta, italského premiéra a dalších důležitých státníků ze západní části kontinentu puvoir, aby vyjednala podobu závěrečného prohlášení summitu, na nějž se do hanzovního města sjíždějí zástupci dvaceti největších ekonomik světa. Otázkou je samozřejmě, jestli s takovým sešikováním za Merkelovou bude souhlasit třeba i čínský, ruský nebo turecký prezident. O drama je zkrátka postaráno.

V prohlášení by měla být řeč o dvou nejspornějších věcech mezi USA a Evropou či vlastně zbytkem světa. Zaprvé jak pokračovat v nastavování právních rámců pro volný obchod poté, co nová washingtonská administrativa potopila obě v této věci dojednávané smlouvy: "atlantickou" pro vztahy s Evropou a "pacifickou" pro vztahy s Asií. A zadruhé jak dál v boji proti klimatickým změnám po nedávném americkém odstoupení od dohody vyjednané loni v Paříži. Merkelová si do Trumpa zřetelně šťouchla, když před pár dny řekla, že nehodlá čekat, až se "i poslední člověk" nechá přesvědčit o změnách klimatu, a že "se mýlí ten, kdo soudí, že lékem na problémy je izolacionismus a protekcionismus".

Bude Trump chtít konfrontaci s kancléřkou a spol. šponovat zhruba do končin, kam už to dotáhl jinde, třeba ve svém tažení proti americkým médiím? Jeho poradci mu jistě budou našeptávat, že v tomhle případě by více ztratil, než získal. Kopat do médií lze beztrestně. Nenese to s sebou žádné ekonomické následky, maximálně to vyvolává pochybnosti o tom, jestli si Trump uvědomuje, že tím svým republikánům stěžuje práci při prosazování jejich konzervativní agendy třeba ohledně reformy daní. Protože místo aby ji mohli prezentovat veřejnosti, musí odpovídat na to, co si myslí o prezidentových nactiutrhačných tweetech o novinářích. Vykašlat se na jakoukoliv spolupráci se světem ohledně klimatických změn je ale jiná káva. Pařížská dohoda klade důraz na rozvoj nových technologií, které nebudou zatěžovat životní prostředí. Je to velký, teprve se rýsující a z investičního hlediska tuze slibný trh, z něhož však Trump Ameriku odstřihává.

Jenže ne nadarmo se budou o "pozoruhodných" politických instinktech tohoto muže ještě léta jistě psát knihy − a zejména pak hodnotit jejich sebevražednost. Ve vztahu k Evropě byly jeho kroky zatím celkem předvídatelné. Choval se jako slon v porcelánu, s tím, že jako každý populista měl svých deset procent pravdy. Třeba když tvrdil, že není možné, aby evropské členské státy Severoatlantické aliance navždy vycházely z toho, že nemusí dávat na obranu závazná dvě procenta ze svého HDP, protože jim USA přece přispěchají vojensky na pomoc, kdyby náhodou začalo jít do tuhého. Jinak ale dělal vše pro to, aby dal najevo, jak ho štvou psaná i nepsaná pravidla, podle nichž se západní svět řídil a která mu už po sedmdesát let zaručují život v míru a prosperitě. Třeba zásada, že útok na jednoho je útokem na všechny, zakotvená v alianční smlouvě. Když při své květnové cestě v Evropě při společném focení se státníky v Bruselu nevybíravě odstrčil na pódiu černohorského premiéra, zapsal se do paměti gestem, které posiluje všechny předsudky o americké aroganci a namyšlenosti.

S každým americkým prezidentem se Evropa obtížně sžívá. Billu Clintonovi se mělo za zlé, jaký nezájem zpočátku jevil o válečnou tragédii na Balkáně. Georgi W. Bushovi se vytýkalo, jak vsadil na jednostrannost ve svém tažení na Blízkém východě po útocích z 11. září 2001. Barack Obama si zase vysloužil posměch, jak naivně chtěl resetovat vztahy s Moskvou a domlouvat se s ní na jaderném odzbrojení, jen aby ho Vladimir Putin pak převezl útokem na Ukrajinu a invazí do Sýrie. U Trumpa to je ale celé ještě těžší. Nikdo netuší, co vlastně chce − i nadále se chovat jako slon v porcelánu? Vnucuje se pomyšlení, že to možná neví ani on sám.