Volal jsem mámě.

"Ahoj mami!"

"Ty mně prosím tě nikdy nezavoláš!"

Zmlknu, zmatený. Zavrtím hlavou, podívám se nevěřícně na telefon.

"Mami, ale já ti právě teď volám!"

"Ty víš, jak to myslím!"

Podobné věty slyšíme od rodičů celý život. Bez ohledu na to, kolik nám je let.

"Já jsem ti to říkala, ale ty mě nikdy neposloucháš." "Nedělej ty obličeje, nebo ti to zůstane!" "Jednou mně za to poděkuješ." "Když on skočí z okna, tak ty skočíš taky?"

A samozřejmě věčné: "Nemáš hlad?"

Máma mi říká: "Mluvila jsem s holkami."

Vím, co přijde. Mluvila s některou ze svých kamarádek, která mě a) viděla v televizi, b) potkala ve městě nebo c) se jí o mně zdálo. Bůh suď, ale každopádně si na mě udělala jasný názor.

"Prý máš nějak moc dlouhé vlasy!"

"Mami, mně je osmačtyřicet!"

"No právě proto ti to říkám!"

Když tohle slyšíte od mámy, říkáte si, kdy pro své rodiče přestanete být dítětem. Kdy vás s nadsázkou řečeno "vyřadí z evidence" − jinými slovy vás přestanou "mít na starosti", a z původně komplikovaného vztahu zbude jen láska. Je to celoživotní otázka bez jasné odpovědi.

Je-li vám dvanáct, předpokládáte, že to bude v patnácti. Tehdy je legální mít sex, takže to v dětské logice znamená, že by se k vám rodiče mohli přestat chovat jako k dětem.

Haha!