Od volebního programu se nečeká zábava, jedině snad ta nechtěná, ale sarkastická poznámka, že ideový program křesťanských demokratů by mohl být v Německu povolen jako oficiální uspávací prostředek, příliš nepřeháněla. To, co včera představili Angela Merkelová a její bavorský partner ­Horst Seehöfer − tentokrát plný úsměvů, a ne jízlivých komentářů − veřejnosti, byla splněná povinnost. Nejvíce pochybností vyvolává slib stlačit nezaměstnanost pod tři procenta, tedy takřka o polovinu z nynějších pěti a půl.

Nikde totiž není psáno, že v následujících čtyřech letech se ekonomice Spolkové republiky, a zvláště jejímu největšímu tahounu − exportu − bude dařit stejně jako nyní.

Co se však bere jako takřka zaručené, je další, už čtvrtá výhra Merkelové. Před ní tak vyvstává jediná důležitá otázka, a sice to, s kým bude moci skládat příští vládní koalici, nebo dokonce, jestli vůbec bude moci vybírat.

Sociální demokraté se sice vzájemně povzbuzují, že se jim už potřetí v řadě v týdenních průzkumech daří zkracovat náskok CDU. Jenže i tak zůstává rozdíl kolem jedenácti procent tak velký, že by SPD v žádné koaliční kombinaci nedosáhla na většinu v Bundestagu. Navíc spojenectví s hodně levicovou Die Linke by se jí u voličů nemuselo vyplatit kvůli jejímu odmítání NATO a silné kritice Evropské unie. Že by vládu sestavovala levice, nehrozí.

Pokud do hry nevstoupí nějaký nenadálý faktor, potom zářijové volby jen rozhodnou, s kým bude Merkelová příští léta vládnout. Pro ni samu by bylo nejsnazší zopakovat alianci s SPD. Pro ni však "ano" i "ne" představují špatnou volbu. Nevstoupit do koalice znamená vzdát se podílu na moci. Kývnout na reprízu je poukázka na nový pokles kamsi k dvaceti procentům.

Jinak se to má při kombinaci křesťanských demokratů s liberály, kteří se po čtyřletém půstu vrátí do Bundestagu, a Zelenými, s nimiž si CDU od loňska zkouší koalici v Bádensko-Württembersku. Jak liberály, tak Zelené by vstup do vlády mohl lákat, pokud by nebylo jednoho mocného "ale".

Tím je jejich vzájemná silná nevraživost, která by "jamajskou kombinaci", nazvanou podle kaleidoskopu tří stranických barev, činila značně zranitelnou.

V politice je málo okamžiků, kdy se lze rozhodnout podle chuti, a ne podle počtu reálných koaličních variant. Možná i to je důvod, proč volební manifest křesťanských demokratů nijak nevzrušuje. Protože proč rozčilovat své nynější konkurenty radikálně znějícími myšlenkami, když nevíte, zda s nimi za pár měsíců neusednete v jedné vládě?