Nejhorší věc, která může postihnout superhrdiny, je realismus.

Šestice scenáristů a režisér Jon Watts ve filmu nazvaném Spider-Man: Homecoming, který pozítří vstoupí do kin, oblékli do pavoučího kostýmu toho nejchlapečtějšího hrdinu v historii všech spidermanovských snímků. A nejde jen o to, že představiteli nového Spider-Mana, Tomu Hollandovi, bylo v době natáčení dvacet let. Především se po celou dobu trvání filmu z přerostlého kloučka, který získal superschopnosti, opravdový hrdina nestane.

Nápad zacílit komiksový film o nejdětinštějším ze všech superhrdinů především na mládež se zprvu rozvíjí slibně. Peter Parker, což je Spider-Manovo civilní jméno, se ještě vzpamatovává z toho, jak ho ve snímku Captain America: Občanská válka zatáhl člen týmu Avengers Tony Stark do boje "dospělých".

Obří bitva superhrdinů v tomto loňském filmu představila Spider-Mana jako vtipné oživení ságy o Avengers. A nyní propojení obou světů − a také spolupráce studií Marvel a Sony − pokračuje.

Spider-Man je vyjukaný hoch. Roztřesenou rukou si kamerou natáčí, jak se setkal s Tonym Starkem neboli Iron Manem a jak po jeho boku vybojoval bitvu. Je podobný spíš filmovému fanouškovi, který se probudil z horečnatého snu a nevěřícně se štípe do tváře.

Ten přerod z "uťáplého" teenagera v sebejistého, byť stále pubertálně vtipkujícího hrdinu stál vždy v jádru spidermanovských komiksů a filmů. Šlo o metaforu dospívání, s níž se od šedesátých let, kdy komiks vznikl, ztotožňovaly miliony čtenářů a později diváků. Tentokrát však diváci dostali na plátně spíše kamaráda ze střední, který nikdy nepřestane být outsiderem.

Nový Spider-Man se tak blíží hrdinům teenagerských romantických komedií − i on má k ruce ještě o trochu neschopnějšího a méně oblíbeného kamaráda, rovněž on touží po oblibě, kolektivu a po dívce svého srdce. Na rozdíl od protagonistů teenagerských komedií však také touží po tom stát se jedním z Avengerů, tedy členem klubu superhrdinů.

Zprvu je zábavné sledovat jeho superhrdinské pokusy a omyly a sdílet s ním radost z toho, když se vznese nad střechy domů za zvuků chytlavé písně Blitzkrieg Bop od kapely Ramones.

Film

Spider-Man: Homecoming
Režie: Jon Watts
Distribuce v ČR: Falcon, česká premiéra 6. července

Po několika desítkách minut však má divák pocit, že song od Ramones, který by se tu hodil mnohem víc, se jmenuje I Don't Want To Grow Up neboli Nechci dospět. S tím rozdílem, že u Ramones jde o punkové gesto vzdoru, kdežto hlavní protagonista filmu je nedospělý nekňuba, kterému vždy jednou za čas musí někdo z dospělých − konkrétně Tony Stark − přijít vyhubovat, aby toho hraní si na superhrdinu nechal, protože na to zatím nemá.

Samotný záměr filmu cílit na náctileté je sympatický. Stejně jako fakt, že tu nejde o záchranu celého světa. Spider-Man byl vždy nejen bytostí s úžasnými schopnostmi, ale také obyčejným sousedem od vedle, na což se herec Tom Holland báječně hodí. I padouch v novém snímku je normální chlápek, který se omylem dostal k hromadě mimozemského haraburdí a rozjel s ním nekalý byznys.

A tak jako by jediným účelem filmu bylo představit tohoto obyčejného "fachmana", který pohrdá světem mocných a bohatých a jehož skvěle hraje Michael Keaton, zažívající v posledních letech velký comeback. Uprostřed řídkého děje, v němž po čase už poněkud únavně Spider-Man předvádí, jak moc mu superhrdinství ještě nejde, hlavní dojem z filmu zní: příště už by to mohlo být super.

Zatím je to jen trénink, u něhož vlastně divák nemusí být a v němž ho průměrné akční scény ani nulový vývoj postav nenutí jásat. Je trochu smutné, že ve filmu tak moc cíleném na chlapce − ty skutečné i ty dřímající v každém dospělém − nakonec jediným přáním diváka je, aby už hrdinové i padouši dorostli do svých rolí.