Mami, vyhodili nejlepší učitelku, co jsme kdy měli, hlásila mi s pláčem před čtyřmi lety po příchodu ze školy moje dcera. Paní učitelka musela odejít, protože neměla požadovanou kvalifikaci. Nutno upozornit, že šlo o učitelku hudební výchovy, která měla "jen" konzervatoř, a že to bylo ještě předtím, než politici v roce 2014 stvrdili výjimky ve vzdělání pedagogů. Nová učitelka sice měla zákonem požadované vzdělání, ale nerada zpívala, hrála a děti ji také moc nebavily, protože se evidentně při nově nastoleném trendu teoretické výchovy hudby značně nudily. Trochu mi to připomnělo mládí, kdy by si naše učitelka ruského jazyka sice neobjednala ani vodku v jazyce, který učila, dokonale však znala místa pobytu zakladatele Sovětského svazu V. I. Lenina. Asi tehdy nikdo nepředpokládal, že by děti socialistického bloku mohly někdy jazyk využít v praxi, byť i jen při návštěvě spřátelené země.

Požadavky na kvalifikaci učitelů zpřísnil zákon z roku 2004, stát několikrát protáhl lhůtu pro doplnění vzdělání, přidal výjimky a teď politici zvažují, že by jej rovnou zrušili.

Nároky na vzdělání v Česku dlouhodobě oscilují mezi představou, že všichni mohou dělat všechno a nikdo žádný papír nepotřebuje (veselá 90. léta minulého století), a povinností vysokoškolského diplomu pro profese, o nichž politici v nějakou chvíli usoudí, že se bez diplomu naopak neobejdou (například učitelé, zdravotní sestry, policisté, státní úředníci apod.). Hlavním výsledkem pak není zlepšení vzdělávacího procesu, ale vznik řady soukromých vysokých škol. Ty dospělým nabízejí "potřebné vzdělání" (tedy to, co od nich aktuálně požaduje nějaký zákon), které víc než duši či mozek obohacuje peněženku zakladatelů těchto vzdělávacích ústavů.

Ani jeden z obou přístupů nedává smysl. Nikdo nechce, aby jej operoval lékař bez patřičného vzdělání a pokud možno slušné praxe. Ale stejně jako ekonomické vzdělání nezaručí, že dotyčný bude vydělávat byznysem, tak razítko ze školy pedagogického směru neudělá z kohokoliv dobrého učitele.

Pokud nový trend flexibilního zaměstnání (doživotní práce v jednom podniku už dávno není trendy) vyžaduje vysokoškolský diplom a systém vzdělávání je na to nastaven − což znamená, že znalosti, které člověk získal před třiceti lety s maturitou, nyní nabude nejdřív s titulem bakaláře −, nerušme jej. Ale nechtějme doplnění vzdělání od lidí, kteří něco doopravdy umí. Takových nikdy není moc, nejen mezi pedagogy. Ani s diplomem, ani bez něj.