Start Stanislava Štecha v roli ministra školství nebyl snadný. Pár hodin po svém jmenování už musel vyjednávat se zástupci sportovních organizací a řešit problémy, které způsobila dotační kauza, kvůli níž odstoupila bývalá ministryně Kateřina Valachová.

Vzápětí si znepřátelil učitele, když na Facebooku řečnickou otázkou naznačil, že učitelé, kteří podepsali petici proti kariérnímu řádu, jsou negramotní. V úterý ho pak čekalo obhajování kariérního řádu ve sněmovně. Poslanci se ale k hlasování nakonec nedostali.

Zdálo se mi, že vy ani nikdo z koalice jste nechtěli, aby se kariérní řád v úterý ve sněmovně stihl projednat. Dokonce jste říkal, že by bylo potřeba o něm ještě diskutovat.

Já jsem nic záměrně neprotahoval, sněmovna se dohodla na programu a čas nezbyl. Můj výrok se týkal poslaneckého klubu ANO, který oproti koaliční dohodě změnil stanovisko. ČSSD se s lidovci dohodla, že bude lepší ještě zkusit přesvědčit poslance ANO, aby změnili názor.

To teď budete dělat?

Ano. Předpokládám, že se sněmovna ke kariérnímu řádu vrátí 11. července, do té doby budeme s poslanci o kariérním řádu ještě mluvit.

Stanislav Štech (62)

Profesor pedagogické psychologie má za sebou studia na Filozofické fakultě UK i Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu.

Tamní levicová politika ho hodně ovlivnila, po návratu z Francie v roce 1983 vstoupil do KSČ. S ČSSD začal spolupracovat v roce 2010.

S poslanci ANO jste už mluvil před úterním jednáním sněmovny, a nepřesvědčil jste je. Jaké argumenty proti se objevovaly nejčastěji?

Nejčastější omyl je, že to jsou peníze, které mají zajišťovat růst platů, a tudíž je lepší navýšit růst platů v tarifech a nekomplikovat to. Tak jsem vysvětlil, že to jsou dvě oddělené věci.

Trváme na 15procentním navýšení platů, ale je to jiná věc než kariérní řád.

A druhá nejčastější výtka byla, že kariérní řád přinese jen zbytečné papírování a byrokracii.

Toho se dle mých informací školy obávají nejvíce.

To je jeden z argumentů, který ale není úplně doložen. Ředitel i dnes vytváří plány pedagogického rozvoje školy, o začínající učitele se leckde také starají.

Jediné, co je tam nové, je, že začínající učitel po dvou letech podle svého výběru doloží pokroky, například jak se po roce zlepšila jeho výuka.

Kromě toho máme v rozpočtu vyčleněný například příspěvek pro začínajícího učitele, v průměru 15 700 korun, aby si po dohodě s uvádějícím učitelem, který mu bude první dva roky ve škole pomáhat, mohl zaplatit potřebná školení či kurzy. To jsou bonusy, po kterých jsme volali desetiletí. Chtěli jsme něco, co by rozlišovalo kvalitu učitelů. A ty, kteří dělají o něco víc než ostatní, odměnilo.

Kariérnímu řádu se ale vyčítá, že rozčlenění je malé. Většina učitelů spadne do druhého stupně, pak mohou do třetího a dále už nic.

No ano, ale je tam spousta specializačních pozic.

V původním návrhu měl kariérní řád čtyři stupně, ten poslední byl formulován jako lídr vzdělávacího systému.

Tomu jsme moc nerozuměli. Měli jsme pocit, že bude těžké určit, kdo je lídr systému. Navíc by hodně hodin chyběl ve škole, kdyby musel ovlivňovat celý systém.

A také jsme se inspirovali v zahraničí. Velká Británie ze čtyř stupňů nakonec skončila na dvou a pak na jednom. S více stupni opravdu přibývá administrativa.

Politici začali o kariérním řádu pochybovat poté, co vznikající iniciativa Pedagogická komora proti němu mezi učiteli rozjela petici, kterou podepsalo přes dvacet tisíc učitelů. Sešel jste se s kritiky?

Ne, nesešel.

Oni vás oslovili?

Ne, poslali mi jen petici. Pak jsem dostal až v předvečer projednávání zákona ve sněmovně e-mail, že by se chtěli sejít. Problém je v tom, že velká většina jejich tezí je nepřesná, zkreslená nebo nepravdivá, a já mám velký problém komunikovat s někým, kdo zároveň útočí na mou osobu. Věcně jsem připraven diskutovat s kýmkoli.

Osobní útoky a výzvy k demisi se objevily poté, co jste na Facebook napsal, že učitelé, kteří podepsali zmíněnou petici, snad musí být negramotní.

Byla to řečnická otázka, která opravdu nebyla vhodná. Já jsem se vzápětí omluvil těm, kteří si kariérní řád důkladně prostudovali a našli v něm nějaké nedostatky. Informace, které jsme dostávali z různých míst, ale byly jiné. Například že velká část učitelů petici podepsala, ale kariérní řád nečetli. Moje reakce byla spíš na toto.

Pokud se kariérní řád schválí, nebude těžké stihnout všechno připravit do začátku září, kdy má platit?

To mi dělá starost. Obávám se spíše mediálního efektu. Reálně a věcně to může způsobit drobné problémy pro uvádějícího učitele, protože s takovou pozicí nepočítal a bude si muset upravit rozvrh. Ale jsem ujišťován celou řadou ředitelů, že by to problém být neměl. Navíc do škol nenastupuje velké množství absolventů. Náročné věci jsme odložili. Osobní plány rozvoje nemusí být hned, je tam roční odklad, vyhodnocovat se nebudou každý rok, ale až za dva roky.

A pokud kariérní řád schválen nebude?

Zaprvé budu osobně jako člověk, který se zabývá školstvím a pedagogickými vědami více než třicet let, velmi zklamaný. Ale to je jedno. Nechci s tím moc kalkulovat, ale trvám na tom, že dobré věci z kariérního řádu se i tak do škol dostat musí. Pokud se neschválí, budu dělat všechno pro to, abych minimálně adaptační období pro absolventy zajistil nějak jinak.

Takže třeba zmiňované peníze pro začínající učitele by do škol šly?

Nějakým způsobem ano. Bude to daleko těžší, nebude to mít oporu v zákoně, ale já bych se snažil k začínajícím a jejich uvádějícím učitelům peníze dostat. Samozřejmě by padly záležitosti příprav dalších stupňů.

Ve vašem životopise je kromě řady akademických úspěchů zaznamenáno také členství v komunistické straně v letech 1983 až 1990. Proč jste do ní vstoupil?

Nebylo to nic účelového, kvůli kariéře ani kvůli rodině. Po návratu ze studií ve Francii v roce 1973 pro mě jako vyškoleného levicového skoro intelektuála představovala levicová politika moji orientaci nejen politickou, ale i odbornou. Když člověk chtěl některé věci prosadit či změnit, přes onu hlavní dominantní stranu to byla jediná cesta.

Jak jste se dostal k sociální demokracii?

Bylo to kolem roku 2010. Snažil jsem se reagovat na politiku předchozí pravicové vlády.

Na náměstích jsem protestoval proti původní novele vysokoškolského zákona. Často jsem se vídal s politiky ČSSD, kteří stáli pod pódiem. Začali jsme komunikovat, pomáhal jsem jim s volebním programem.

Pak mě oslovil tehdejší předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, jestli bych za ně nechtěl kandidovat do Senátu. Souhlasil jsem.

Ale nikdy jsem nebyl členem strany a ani to na důchod neplánuji.

Co vás ještě v pozici ministra kromě kariérního řádu čeká?

Určitě jednání o rozpočtu a záležitosti spojené s vyplacením dotací ve sportu.

Už jste se sportovními funkcionáři jednal?

Ano, hned první hodiny po svém jmenování. S některými se jednalo dobře, u jiných to bylo těžší. Někdo má pořád utkvělou představu, že nejlepší systém pro rozdělování dotací byl ten původní, ale k němu měl výhrady i Nejvyšší kontrolní úřad a naše vlastní audity. Ale rozumím jim, že je to nyní komplikované.

Teď se objevila petice proti tomu, aby dvouleté děti chodily do školek. Co si o tom jako psycholog, navíc se zkušenostmi ze zahraničí, myslíte?

Dlouho jsem také působil v OECD a studoval jsem výzkumy a zkušenosti jiných zemí. Jako psycholog jsem zcela ve shodě s tím, co říká petice. Samozřejmě že každému dvouletému dítěti je lépe, když vyrůstá v harmonickém rodinném prostředí. Ale o tom se debata nevede. Nikdo povinně nenahání dvouleté děti do mateřských škol. Konstatujeme, že život si to vynutil. Ti, kteří na to mají a mohou zůstat doma, do školky dítě dávat nemusí.

Umožněme to těm, kteří na to nemají a školky potřebují.

V zahraničí je to samozřejmě jiné, v Belgii například jdou do školky děti od tří měsíců, ale to neříkám, že je ideál.

Když jste byl ještě náměstek na ministerstvu školství, měl jste na starost rozjezd proinkluzivního zákona, který začal platit loni v září. Jak byste zhodnotil současnou situaci ve školách?

Nedá se říci, že by se dělo něco zcela šíleného, nefunkčního. Ukázalo se, že velké množství rodičů a ředitelů škol má zájem o to, aby poradny děti znovu vyšetřily, a ty tak získaly nárok na nová podpůrná opatření. Až budou v matrikách všechna čísla, což bude až 30. září, chci zadat seriózní analýzu, která první rok vyhodnotí.

Nejvíce se hovoří o tom, že školám se špatně shánějí asistenti pedagoga, mimo jiné proto, že mají hodně nízké platy.

Jsou místa, kde regionálně může být problém je sehnat. Zájemců o absolvování kurzu ale neubývá, ve většině krajů opravdu došlo k zásadnímu nárůstu, kdy v minulém školním roce bylo ve školách 10 300 asistentů, letos je to asi 13 tisíc asistentů. Jejich platy se zvedly.

Ministerstvo školství kritizuje určitá skupina rodičů za to, že už nepovoluje vznik soukromých základních škol tak snadno jako doposud.

Je podle vás nebezpečné, pokud by takových škol vzniklo moc?

V současné chvíli, kdy do soukromých škol chodí ani ne dvě procenta žáků, nebezpečí nehrozí. Ale úplné deregulování systému, kdy máme osmiletá a šestiletá gymnázia, a ještě bychom bez jakýchkoli problémů masově povolali komunitní rodičovské soukromé školy, může za pět deset let ve velkých aglomeracích způsobit problém. Zvláště tam, kde na víceletá gymnázia odchází 25 procent ročníku, jako třeba v Praze. Není to nic proti soukromým školám, jen varuji, že je potřeba se zamyslet nad předčasnou selekcí ve vzdělávání, kterou nám vyčítá i OECD a mnozí jiní.

Související