Psal se červenec 1995, když bosenskosrbské milice pod vedením generála Ratka Mladiče spáchaly největší masakr v Evropě od dob druhé světové války.
Převálcovaly enklávu ve Srebrenici, kde tamní bosenští Muslimové navzdory své žalostně chabé výzbroji už po tři roky vzdorovali přesile Mladičových tanků a dělostřelectva.
Na osm až devět tisíc muslimských mužů a chlapců bylo postříleno a naházeno do masových hrobů poté, co byli jako v nějakém koncentračním táboře selekcí odděleni od dětí a žen − ty byly v mnoha případech znásilněny, než mohly nastoupit na náklaďáky, které je odvezly pryč, tedy směrem ke zbývajícím částem země pod kontrolou bosenskomuslimské vlády.
Jakkoliv nebyl tehdy snad žádný kout Bosny uchráněn před hrůzami a děsivými zločiny, vyčnívá srebrenická genocida nejen svou monumentálností, ale i tím, že celá enkláva byla předtím označena ze strany OSN za "bezpečnou zónu". Dohlížel na ni nizozemský kontingent modrých přileb světové organizace.
