Sečti páté číslo svého data narození, třetí číslo občanského průkazu a první číslo částky na své výplatní pásce a já ti řeknu, co jsi měl k obědu. K víře v numerologii se přiznáváme stejně "ochotně" jako k využití informací od kartářky či k návštěvám astrologa. Přesto ovšem čísla určují dnešní život víc než kdy v minulosti.

Znalost čísel kdysi dala člověku moc nad hmotou a díky tomu mohl postavit třeba pyramidy, nenapadlo ho ale, že na čísla bude přepočítávat úplně všechno, včetně toho, co si vybere z jídelního lístku. Bez čísel si moderní člověk svůj život prostě představit neumí, přestože ho s pyramidami spojuje snad jen délka stavebního řízení.

Třikrát denně a dost?

Čísla nás provázejí od rána do noci. Víme přesně, co je a není vhodné či normální dělat jednou, třikrát týdně či pětkrát za rok, a trápí nás, když vybočujeme z "normy", která povětšinou nemá se skutečností nic společného.

Takže snídaně musí být podle vědeckých poznatků přesně v rozpětí 238−357 kalorií, některé prameny dovolují dokonce 600 kalorií, záleží na výpočtu BMI čili body mass indexu (což samozřejmě zní daleko lépe než index tělesné hmotnosti), který za nás udělá jakákoliv kalkulačka na webu, abychom se nemuseli příliš zatěžovat skutečnými výpočty.

Počet kalorií jednotlivých potravin nám sdělí jiná aplikace, takže když chroupeme suché klíčky v kombinaci se zakysaným, zdraví prospěšným nápojem, jejž nám vytváří jakási plíseň, můžeme se ujišťovat aspoň tím, že i když je to celkově dost hnusné, děláme to nejlepší pro vlastní zdraví. Což víme, protože je to vědecky propočítané.

To vše platí ale pouze za podmínky, že si člověk uchová dostatečnou pohybovou aktivitu, která je díky moderním technologiím definována přesně deseti tisíci kroky za den. Toto číslo spočítá každý chytrý telefon, který má aplikaci zdraví v základním nastavení. Každý člověk nového typu proto ví, že nesmí opustit svůj přístroj ani na chvíli, protože i 40 kroků, jinak 0,03 kilometry, které stráví po ránu cestou na toaletu, se do denního výdaje počítá. Jediné omezení, které hrozí, je, že nám dojde datový tarif limitovaný 750 megabajty v neomezeném balíčku služeb našeho operátora.

Procenta, promile a realita

Samozřejmě i do nové doby patří sledování denního tisku. Hned po ránu si tak můžeme oddechnout, že inflace je jen 1,6578 procenta, přestože naše konto v bance vydělává přesně 0,01 procenta a už měsíc platíme o desetinu vyšší nájem než loni.

Vrníme blahem nad růstem ekonomiky o 0,8 procenta, protože máme zafixováno, že co roste, je dobré, přestože HDP nemá s distribucí bohatství ve společnosti nic společného, což každý měsíc vidíme na vlastní výplatní pásce.

Ale i denní tisk nám dokáže vytvořit vrásky na jinak dokonale vyhlazeném čele (díky aplikaci pěti jednotek botoxu do všech myslitelných koutů).

Schodek rozpočtu? To nám Evropská unie zapomněla poslat peníze, abychom si nemuseli půjčovat pitomých osm miliard za měsíc? To, že v reálu máme problém s měsíční splátkou tři tisíce korun, nevadí, nám osobně unie peníze neposílá, což, jak všichni víme, je jedním z jejích největších nedostatků. V případě českého rozpočtu je to ale její morální povinnost, a navíc nám to slíbil každý ministr financí, který kdy dostal cenu za nejlepšího ministra financí na světě od časopisu, který má celosvětové předplatné 175 lidí, z nichž 98 procent jsou asistenti nových nejlepších ministrů financí.

Nevadí, plynně se přesouváme k další zprávě: státní dluh je historicky nejvyšší a dělá 1,789 bilionu korun. Zřejmě musí jít o nějakou chybu, protože jak víme, zavedení EET zdvojnásobilo tržby při dvacetiprocentním zdražení jídel a přineslo do rozpočtu důležitou částku, kterou ale nikdo nemůže přesně spočítat. Ale máme nejlepší řízení státního dluhu na světě, takže to, že roste, je určitě dobře, protože jak víme, když něco roste, je to dobře, snad kromě DPH, o jehož růstu máme jisté pochybnosti, přestože nás nejlepší ministr financí přesvědčuje, že to je také dobře a v našem nejlepším zájmu.

Hodnocení podle bodů

Čísla nám samozřejmě zpestřují i jinak fádní pracovní náplň. Máme stanovený byznysplán (plus patnáct procent čehokoliv), osobní target (cokoliv, co je víc než loni, kdy jsme se snažili překonat předloňský a předpředloňský rok, což všem umožňuje růst bez ohledu na krizi, propad tržeb a vůbec jakoukoliv realitu). Musíme dodržovat výkonnostní parametry a naše osobnost je přesně měřená do jednotlivých osobnostních kategorií a generací X, Y, Z, jakož i těsně před hrobem. Průběžně jsme hodnoceni nadřízenými, sami sebou, kolegy, podřízenými, mentory, kouči, interními a externími zákazníky a nakonec 360stupňovou zpětnou vazbou, čímž zjistíme, že jsme se dostali na hodnotové stupnici korporace k číslu 17.

Jde o stejně vypovídající údaj, jako když po sedmi a půl milionech let počítač ve Stopařově průvodci po Galaxii spočítal, že odpověď na základní otázku života, vesmíru a tak vůbec je 42. Což ovšem neznamená, že nás naše 17 netrápí, přestože podle Augustina je deset číslo Božího zákona − Desatera a sedm číslo darů Ducha svatého, takže 17 je číslem těch, kdo dosáhli věčné spásy.

V korporaci ovšem věčnou spásu nahrazuje věčný růst, takže by bylo podstatně lepší třeba číslo 40, které znázorňuje dobu, po niž je neviditelné souhvězdí Plejád, počet sloupů ve Stonehengi, případně procentní podíl času, který by měl každý manažer podle
moderní teorie managementu věnovat té nejdůležitější činnosti.

Zbylých 50 procent času může věnovat záležitostem druhé, třetí, čtvrté až 86. kategorie a posledních deset procent by se měl věnovat všem věcem najednou, aby nepřišel o schopnost multitaskingu.

Každopádně uvnitř cítíme, že 40 je lepší než 17, protože je to víc. Bez ohledu na to, co ona čísla ve skutečnosti znamenají, respektive že neznamenají vůbec nic.

Přesně definovaná budoucnost

Samozřejmě i práce si žádá přesně definovanou přestávku na oběd (cca 550−725 kalorií, 22 minut plus osm minut toaleta) a po práci, v níž strávíme 97 procent času hodnocením čehokoliv, ze sebe musíme vybít nashromážděnou energii v posilovně (minimálně 350
kalorií za hodinu).

V rámci volnočasových aktivit pak nesmíme zapomenout na sebevzdělání, což kromě permanentního sledování všech aplikací na chytrém telefonu, který nám měří tep, srdeční šelest a přenosy nervových impulzů ve svalovém vláknu, předpokládá i důkladný přehled dění ve společnosti měřené tepem doby.

Po přečtení novinek, jež zahrnují nové silikonové výplně neznámých slavných (dvakrát 450 mililitrů), počet milenců lehce uleželé celebrity (oficiálně čtyři, neoficiálně 86, aktuální realita jeden gigolo) a africký mor osmi prasat, který k nám přineslo všech pět imigrantů, již sem omylem zabloudili.

Samozřejmou součástí sebevzdělání je politický přehled. I ten je podložen exaktními čísly.

Základním údajem jsou volební preference, které se sice málokdy střetnou s realitou, sledujeme je ale s větším zájmem než nově vypadlé mléčné zuby našeho malého potomka. Stejně jako volební programy, díky kterým víme, že za pět let budou brát učitelé 130 procent průměru, který bude 40 tisíc korun, a za sedmnáct let pojedeme do Brna vlakem hodinu po inteligentní dálnici, která si s námi bude povídat.

Pak už jen zaskočit do obchodu pro jídlo na akční nákup se 40-, 50-, 60-… 90procentní slevou z neznámé částky a den plný čísel je u konce. Usínáme s vědomím, že máme život pevně pod kontrolou. A když se náhodou vymkne, uklidňuje nás, že se to samé někdy v životě přihodilo 60 procentům populace, přičemž polovina potřebovala psychofarmaka.

Když v roce 1988 vznikl film Rain Man, přišla nám posedlost hlavního hrdiny trpícího Aspergerovým syndromem zvláštní a vlastně politováníhodná. Teď se čísly necháváme spoutat my, tím, že jim věříme, že si bez nich poznání každodenní reality neumíme představit. Schválně, co třeba jeden den bez jakýchkoli čísel, půjde to?