Představme si odvykací středisko pro mladistvé homosexuály, kliniku hrůzy a nedobytnou pevnost zároveň. Vyděšení rodiče tu za velké peníze nechávají napravovat své potomky. "Podle šuškandy se tam nedá dělat nic, jenom zvedáte činky a dostáváte testosteron v injekcích. Klienti musí mastit karty a koukat na internetu na porno. A navíc tam vozí striptérky a kurvy," vypráví se.

Skutečnost je mnohem horší: v podzemí "teplého tábora" probíhají morbidní školení o sexualitě při pitvách vychladlých dívčích těl. Jenomže mnohé z těch, kteří tu mají kurýrovat své "úchylky", stejné pohlaví vůbec nepřitahuje. Jen si spočítali, že se jim vyplatí naoko se nechat vyléčit, aby jim pak za to šťastní rodiče udělali pomyšlení: koupili nové ferrari nebo dali desetitisíce dolarů. "Přijedou domů jako falešní svatí. Jako živoucí důkaz toho, že Bůh na zemi koná své zázraky."

Povídka nazvaná Sklony, v níž se tyto bizarnosti odehrávají a která je součástí právě vydané knihy Něco si vymysli amerického spisovatele Chucka Palahniuka, demonstruje autorovy kvality: schopnost přefouknout realitu do jakési monstrózní hyperboly. Efektně ji vypointovat, vyvolat ve čtenáři nevolnost obyčejně důkladně rozpitvanou perverzí.

Palahniuk je rocková hvězda současné literatury, vždy připravená zabrnkat na mohutný rejstřík lidské patologie a ujetostí chytlavý song na tři akordy. Je mu jasné, že věci, ze kterých je lehce na zvracení, čtenáře přitahují.

Ovšem Palahniuk s nimi neflirtuje jen pro rozkoš z atakování společensky nepřijatelného. Naopak, každá z nových povídek a konečně i jeho předchozí rozsáhlejší prózy jsou vlastně anekdotou o tragických podobách hledání slasti, naplnění, či dokonce spásy.

Palahniuka podezírají, podobně jako kdysi hudebníka a textaře Franka Zappu, že má zálibu v obscénnostech. Stejně jako Zappa se ani on pikantnostem nevyhýbá, jen z pozice vnímavého a přemýšlivého člověka vrací světu všechny ty šoky a šílenosti řádně amplifikované, až z toho čtenářům zaléhají uši.

Portrétista americké společnosti a její nemilosrdný komentátor v rozhovorech provokuje, že knihy jsou dnes zábava snad už jen pro stárnoucí ženy. Zároveň však stále počítá s tím, že psaní může mít na čtenáře doslova fyzický účinek. Jak říká vypravěč hned zkraje povídkové sbírky Něco si vymysli: "Můj tatík, ten ze všeho udělá fór."

Jenomže většina Palahniukových fórů v sobě má hluboký smutek. Člověk je tu většinou druhými považovaný za kořist, osamělou, zmatenou, kličkující nepřátelskou krajinou jen s plánem na osobní štěstí, jenž nikdy nevyjde. Zvlášť pokud jedinec spadá do kategorie "buzík, brejloun, čmoud i žiďák, kripl a pajda a retard", jak tu Palahniuk vyjmenovává dnešní kastu nedotknutelných.

Právě tohle vždy byla role psaní: obhlížet úděl člověka, který je zároveň Božím obrazem i prachem, nesmlčet zážitek pekla televizní zábavy nebo práce u kasy supermarketu a nepřehlížet toužené nebe. V tom smyslu je Palahniuk vlastně spisovatelem starosvětským, jen svá pozorování podává čtenářům ve snadno stravitelné formě reklamního sloganu v délce jediného tweetu.

Kniha

Chuck Palahniuk
Něco si vymysli
2017, Nakladatelství Odeon, přeložil Richard Podaný, 360 stran, 329 korun

"V organické chemii se rozkecával o teorii strun, div že mu nedošel kyslík, ale ve skutečnosti chtěl být prostě šťastný," zní bonmot z povídky, v níž se vstupenkou k blaženosti stane elektrošok, který člověka připraví o rozum.

Znovu, nic nového, Palahniuk tu vlastně jen aktualizuje dávný apel Milana Knížáka z jeho písně pro skupinu Aktual: "Zahoďte mozky, zahoďte srdce, zahoďte všechno, co vás dělá člověkem! Staňte se prasetem!"

Ne každý z bonmotů Palahniukovi v povídkách z knihy Něco si vymysli vyjde, leckdy není anekdota tak výrazná. Ale co je to proti autorské bezradnosti v zatím poslední spisovatelově novele Tvé překrásné já, v níž se vyprávění posune od erotiky k exotice a děj zničehonic přeskočí k halucinačním scénám kdesi v Himálaji. Vtipem pro zasvěcené jsou v povídkách autorovy parafráze vlastních textů, to když se tu sděluje, že "prvním pravidlem Rup klubu je o Rup klubu nemluvit".

Palahniukovu osvědčenému překladateli Richardu Podanému tentokrát přibyl těžký úkol − povídka psaná výhradně v novotvarech, které si tu Palahniuk "fantasmagoryjně hýčkuje". Podaný si počíná brilantně. Za pozornost rovněž stojí mnohem subtilnější místa překladu, kde se do povídkového textu propsala realita tuzemské politické propagandy. "Jeden Rock Hudson zakřičel: Bude líp! Kevin měl sto chutí zařvat: Trhni si!"

Související