Od našeho spolupracovníka ve Versailles – Tím, čím je pro rockery Woodstock, pro hráče country Nashville a pro wagneriány Bayreuth, je pro barokní hudbu Versailles.

Nadšený aplaus v tamním zámeckém divadle v neděli vpodvečer prozatím ukončil návrat inscenace Vivaldiho opery Arsilda na evropská jeviště. Provedení bylo dílem českého souboru Collegium 1704. Tým složený z třicátníků a čtyřicátníků kolem dirigenta Václava Lukse si přizval zkušeného operního režiséra Davida Radoka.

Soubor včetně jeho zahraničních sólistů na Vivaldiho slyší. Výsledkem byla úspěšná inscenace, která se během jara projela po evropských operních pódiích. A posledními dvěma představeními ve Versailles, Mekce barokního divadla, nezávislá česká operní produkce stoprocentně naplnila vysoké ambice.

Zámecké divadlo ve Versailles nemá vchod pro diváky. Ti se scházejí před zámkem a kustodi je provedou detektory kolem královské kaple. Ačkoliv se do sálu vejde přes 700 lidí, bylo divadlo vystavěno především pro diváky dva, královský pár a jejich doprovod. Uvnitř jim svítilo deset tisíc svíček.

Divadlo postavil Ludvík XV. Už na jeho svatbě zazněla jedna z kantát Antonia Vivaldiho. Když se pak v roce 1770 divadlo otvíralo, bylo to u příležitosti svatby budoucího panovníka Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, dcery císařovny Marie Terezie. Divadlo fungovalo pouze deset let, než přišla Velká francouzská revoluce a poprava královského páru.

Collegium 1704 je předním českým souborem specializovaným na barokní hudbu. Číslovka z názvu odkazuje k počátku tvorby barokního génia Jana Dismase Zelenky, jehož odkaz Collegium systematicky šíří.

Zelenkův současník Antonio Vivaldi napsal padesát oper. Jedna z prvních je právě Arsilda. Vivaldi se zrovna dral na skladatelský parnas a je pravděpodobné, že se tato mistrovská práce tehdy hrála také v Krakově a Praze.

Volba nastudování Arsildy se ze strany Collegia 1704 ukázala jako mimořádně šťastná. Koncertně a v nahrávce již prošla dílčími prověrkami, ale opera je od toho operou, že se projeví až jako scénický celek.

Libreto dosahuje básnických kvalit. Vivaldi jako zkušený skladatel si toho byl vědom a drobné slabiny umně ukryl v hudebním proudu. Děj opery je více než divoký: král si bere princeznu Arsildu, ovšem za krále se vydává jeho sestra dvojče. Domněle mrtvý bratr se ke dvoru vrací v převleku zahradníka.

Pravidelní návštěvníci koncertů Collegia 1704 někdy tají dech. Také publikum ve Versailles se těch momentů dočkalo. Poprvé se souznění projevilo po patnácti minutách a pak se v pravidelných intervalech vracelo. Napětí se stupňovalo.

Pěvecké obsazení "nešlo po hvězdách". Výkony zpěváků působily kompaktním týmovým dojmem a příležitostná drobná intonační či melodická zaškobrtnutí byla dokonce ku prospěchu věci: ve vší té strojené nádheře a dokonalosti ukazovala, že nezpívají stroje, ale živé bytosti.

Při derniérovém provedení dosáhli sólisté svého hlasového maxima a po dvanácti reprízách získali jistotu vzájemné souhry. Vivaldi jako pravý mistr postupně dává zpěvákům více prostoru vyniknout. A když se pak objeví vrcholné árie, postačí režiséru Radokovi nechat zpěváka stát ve stoji spatném a v mezihře ho posadit na židli. Radok traktuje děj, nebojí se střídat polohy žertovné s ironickými či až hrozivě vážnými. Dirigenta nechá chvíli řídit orchestr přímo z jeviště.

Publikum volalo Bravo! i na členy a členky baletu. A tak po inscenaci Collegia 1704 lze považovat návrat Arsildy na operní jeviště za hotovou věc. Zůstává pouze jediná otázka. Bratislava, Lucemburk, Francie, Versailles… jsou místa, kde se opera hrála. Uvedena tedy byla jinde než v Česku. Proč?

Související