Bankovní unie je systém, který má řešit krizi bank na úrovni Evropské unie a zabezpečit, aby případné krachy finančních ústavů nedopadly na daňové poplatníky, tvrdí se na stránkách Evropské unie. Ve skutečnosti se ukazuje, že je bankovní unie, která fakticky státní pomoc finančním ústavům vylučuje, jen jednou z dalších akcí, která funguje především na papíře, a nikoliv už v praxi. Ukázkovým příkladem je Itálie. Ta ještě koncem roku 2015, předtím než vstoupila v platnost přísnější pravidla pro bankrot bank, vytvořila pro čtyři malé krachující finanční ústavy speciální fond o velikosti 3,6 miliardy eur. Udělala to proto, že všechny ostatní možnosti pomoci předtím odmítl Brusel, coby nedovolenou státní pomoc.

Italský bankovní sektor ovšem čtyři malé banky až tak moc netrápily, protože má dost problémů s těmi velkými. Nejprve ze speciálního fondu o objemu 20 miliard eur italská vláda pomohla nejstarší bance světa Monte dei Paschi di Siena. Nyní rozhodla o řešení situace kolem krachujících bank Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca: část jejich aktiv a pasiv byla prodána největší italské bance Intesa Sanpaolo. Zbytek jde do likvidace, což bude rozpočet stát až 17 miliard eur, tedy zhruba trojnásobek oproti původním předpokladům. Nutno upozornit, že se na tomto rozhodnutí podílela a schválila jej Evropská komise, které v tomto případě nijak nevadilo, že se značně překrucují dohodnutá pravidla bankovní unie.

Podle Říma by krach obou bank zničil prosperující oblast v okolí Benátek a podle názoru evropských institucí záchrana podle nových pravidel (podstatně drsnější) není ve veřejném zájmu. A jak dodala komise, řešení je plně v souladu postkrizovým plánem EU.

Italské řešení přivítalo i Německo, které spolu s Itálií ještě před víkendovým rozhodnutím o záchraně benátských bank vyzvalo evropské regulační orgány, aby "zvážily sociální dopady likvidace bank podle nových pravidel". Lze jej pochopit, představa, že by se v rámci bankovní unie němečtí daňoví poplatníci podíleli na krachu italských bank, je pár měsíců před volbami do Spolkového sněmu dost nepříjemná.

Když čeští politici vyjadřují svůj odpor proti euru, používají bankovní unii jako jeden z důvodů, proč by Česko do eurozóny jít nemělo. Jak se ale ukazuje, to, že existují nějaká pravidla, ještě neznamená, že platí. Záchranu českých bank by nám bankovní unie určitě s radostí přenechala. Ohýbání pravidel totiž zvládají dobře i ti, kteří je sami vytvářejí.